Úvod Cizinci v Praze Fatima Rahimi

Fatima Rahimi

Fatima Rahimi je šestadvacetiletá afghánská studentka a novinářka žijící v Praze. Pochází z Herátu, odkud spolu se svou rodinou v dětství před osmnácti lety uprchla. Cesta do Česka jim v područí převaděčů trvala rok. Dnes studuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy evropské duchovní a kulturní dějiny a na Filozofické fakultě téže školy íránistiku a dějiny a kulturu islámských zemí. Ráda by šla na Matfyz. Jaký byl život v uprchlickém táboře? Jak se rodině začínalo na českém maloměstě a proč Fatima miluje Prahu?

 

Z jaké rodiny pocházíš?

Moje mamka, jako většina afghánských žen, byla v době války v domácnosti. Jinak je švadlena, která vyšívala typické afghánské kroje, které nosí ženy i muži. A táta byl před nástupem Tálibánu učitel. Učil perštinu a perskou literaturu v Herátu.

 

V Česku ses nenarodila. Jak tedy došlo k tomu, že jste se sem přestěhovali?

Narodila jsme se v Herátu, což je na hranici s Íránem. Odešli jsme sem kvůli Tálibánu, což jsou fundamentální islamisté, kteří se dostali k moci. Oni v podstatě chtěli, aby nefungovaly žádné školy, krom náboženských, kam chodili jen kluci. Holky nesměly studovat vůbec. Táta proto u nás doma tajně učil číst a psát kluky i holky. Tálibán na to ale přišel a měli s tím problém. To byl důvod, proč jsme Afghánistán opustili.

 

Jak vaše cesta do Evropy probíhala?

Odešli jsme na konci roku 1999 a ta cesta vypadala podobně, jako dnes. Ono se to nezdá, ale teď je ta cesta rychlejší. Nám to trvalo dlouho i proto, že tehdy byla Evropská unie malinká. Hranice byly střeženy národními státy a my jsme přijeli samozřejmě načerno, protože Tálibán neuznával vlastně skoro žádný ze států, tím pádem neměl ani žádné ambasády. Nedalo se tedy někam dojít pro vízum. Tak jsme museli emigrovat nelegálně. Proto jsme také ani celou dobu nevěděli, kde zrovna jsme. Převaděči, kteří nám pomáhali se z Afghánistánu dostat, nám neříkali, kudy projíždíme. Báli se, abychom je neudali. Někde na hranicích s Českem jsme se pak dozvěděli, že jsme tady. Chtěli po nás další peníze, jestli chceme jet dál. Ale my už jsme nic neměli, tak jsme museli zůstat v Česku.

Jakým způsobem vás ti převaděči převáželi?

To bylo různé. Většinou jsme chodili pěšky lesem. Ale když to byla větší dálka, tak autem, vlakem, kamionem.

 

Kde jste spali? Na cestě jste byli skoro rok. Museli jste být hodně vyčerpaní.

Spávali jsme v takových těch chlívech pro dobytek, v lese nebo v různých podivných prostorách. Někdy nás nechali také v něčím bytě, kde jsme byli ukrytí se zataženými závěsy, aby na nás nebylo vidět.

 

Na kolik vás ta cesta vyšla?

Vůbec nevím, ale v Afghánistánu jsme měli dům, který táta koupil a budoval, měli jsme auto a několik obchodů, co táta zdědil. A to všechno jsme museli prodat.

 

Takže to všechno padlo na tu cestu. A vy jste nakonec přišli bez peněz.

Ano.

 

Jaké to bylo, když jste tu vystoupili a najednou jste zjistili, že tu budete muset žít?

Nejsem si jistá, jestli to jsou mé vzpomínky, anebo spíš vzpomínky rodičů. Často si o tom doma povídáme, což je nejlepší terapie, aby se z toho člověk nezbláznil. Pamatuju si, jak jsme byli v nějakém bytě na hranici s Německem. A pak když se zjistilo, že nemáme peníze, a oni nás tedy nemohli vézt dál, vyhodili nás s tím, že máme jet do Prahy, kde můžeme požádat o azyl. My jsme ale vůbec nevěděli, kde jsme a jak se do Prahy dostat. Pamatuju si, jak jsme chodili po nádraží a tam jsme žebrali, abychom sehnali peníze na vlak. V Praze to bylo taky vtipné, protože jsme chodili za lidmi, kteří na sobě měli nějakou uniformu, a těm jsme říkali, že jsme z Afghánistánu. Ti nám vždy řekli něco ve smyslu, že děkují za informaci, ale dál nás neřešili. Trvalo nám několik dní, než jsme našli cizineckou policii.

 

Co se dělo pak?

Když jsme našli cizineckou policii a zažádali o azyl, nastal problém, protože nám nevěřili, že jsme z Afghánistánu. Neměli jsme totiž žádné potvrzení. Byli jsme různě po táborech, ve Vyšních Lhotách nebo v Zastávce u Brna. Do Česka jsme přišli na konci roku 2000 a až v roce 2004 jsme mohli opustit tábor, protože jsme tu dostali humanitární azyl.

 

Jak váš život v uprchlickém táboře vypadal?

Naše rodina měla jeden pokoj a v něm nás bylo pět. Byly tam postele, skříň a měli jsme malou barevnou televizi. Nic jiného se tam nevešlo. Záchod a sociální zařízení bylo pak společné na patře. Třikrát denně jsme dostávali jídlo a pak jsme dostávali 12 korun na dospělého a 6 korun na dítě na den jako kapesné – na oblečení, hygienické nebo další potřeby.

Dostali jste azyl?

Zažádali jsme o politický azyl, ale v roce 2001 ten náš velký problém, Tálibán, v Afghánistánu skončil, protože proběhla americká invaze a konec formálních Tálibánů. Naštěstí nás ale nedeportovali zpátky a mohli jsme tu zůstat. Nakonec jsme dostali po pár letech humanitární azyl. A pak jsme zažádali o české občanství, které jsme dostali.

 

Jak probíhaly vaše první kroky, po čtyřech letech v podstatě v sociálním vyloučení?

Byl to podle mě příklad, jak by integrace fungovat neměla. Jste roky v nějaké zemi, kde chcete zůstat, prožijete v táboře zbytečná léta, během nichž nemáte pracovní povolení a nemůžete si tedy najít zaměstnání, nenaučíte se pořádně česky, protože kurzy byly jen dvakrát týdně, kde jste dostali jen základy. Nejhorší ale bylo, že jste v nějaké budově zavření se skupinou lidí, kteří jsou v podobné situaci jako vy, ale s lidmi ze země, kde chcete žít, nejste v kontaktu skoro vůbec. A když ano, jsou to sociální pracovnice, které za vás všechno dělají, aniž by vám řekly, jaké jsou vaše povinnosti. Když jsme pak odešli z tábora a táta si hledal práci, nevěděli jsme ani, co všechno pro to musí udělat. Nakonec uklízel město. Já jsem ale třeba dlouho nevěděla, že se musí platit sociální a zdravotní pojištění, že ho platí zaměstnavatel, ale když jste bez práce, musíte být zapsaní na úřadu práce. Takové důležité věci jsme netušili. A protože naši neuměli moc dobře česky, musela jsem za ně chodit na úřady všechno vyřizovat já, ve dvanácti letech. Chodila jsem taky po doktorech nebo na rodičovské schůzky sourozenců. Nějakou dobu trvalo, než to převzali rodiče. Dlouho jsem se musela starat o rodinu já.

 

Jak si můžeme představit integraci na příkladu vaší rodiny?

Je to oboustranný dlouhodobý proces. Nám pomohlo, že jsme byli v Šumperku jediní cizinci a museli jsme se o sebe prostě postarat sami za asistence sociálních pracovníků. Měli jsme také úžasné sousedy. Na začátku jsme například neměli peníze, čekali jsme, než táta dostane plat i než nám naběhnou různé příspěvky. A naše sousedka si sama od sebe všimla, jak na tom jsme, a jen tak nám přinesla padesát vajec, chleba i oblečení. V táboře jsme totiž bydleli v pokoji, kde byly jen postele, a vlastního jsme neměli skoro nic. Pak jsme náhle dostali byt 3 plus 1, ale neměli jsme žádný nábytek, jen tu malou barevnou televizi. Pomohla nám šumperská charita, poskytli nám například starší postele. Od sousedky jsme dostali starší skříň a gauč. Bylo to vtipné. Pamatuji si, jak jsem v tom bytě vždycky křičela a slyšela jsem ozvěnu svého hlasu. Ani deky a polštáře jsme neměli. Mamka to vyřešila tak, že do povlečení nacpala naše starší oblečení a z toho nám udělala polštáře. Ten začátek byl fakt složitý. Ale tím, že jsme to museli nějak zvládnout sami, a naučit se sami o sebe postarat, nám to ve výsledku vlastně pomohlo. Každý to má ale jinak.

Teď žijete v Praze. Jak k tomu došlo?

Mamka dlouhou dobu pracovala ve větší pekárně v Šumperku, ale tu potom zavřeli a ona i další desítky lidí přišly o práci. Nemohla nic najít a mamka je taková, že hrozně nerada sedí. Prý ji z toho bolí nohy. Takže byla zoufalá a nakonec si našla práci v Praze jako kuchařka. My děti už jsme tu byly na vysoké, takže se rodiče přestěhovali za námi do Prahy.

 

Jak Prahu vnímáš?

Já Prahu úplně zbožňuji. Podle mě to je nejhezčí město na světě, hned po Šumperku. Na začátku jsem ale měla takový pocit, že mě Praha nemá ráda.

 

V čem to spočívalo?

Já jsem Prahu před svým přestěhováním už znala, ale mezi tím jsem ještě studovala v Hradci Králové, kde byla hrozná nuda. Jsou tam sice studenti, ale není to tam jako v Olomouci nebo Brně, kde je živo. A já když jsem se pak dostala na Karlovku, měla jsem najednou pocit, že to všechno nemůžu stihnout, protože se v Praze pořád něco děje a člověk si nemůže vybrat. Kolem sebe jsem měla navíc lidi, kteří byli hrozně ambiciózní, dělali toho hrozně moc a já jsem začala mít dojem, že toho dělám míň, než oni. A tak jsem si toho na sebe naložila hrozně moc. A měla jsem pocit, že za to může Praha. Že to město po mě chce hodně. Pak jsem si ale zvykla, že chytrých lidí je hodně, a že prostě nikdy tak chytrá nebudu. Prostě jsem se s tím smířila (smích).

 

Co máš na Praze nejradši?

V Šumperku jsem žila osm nebo devět let, tak jsem ty lidi znala. Je to strašně hezký pocit jít do města, potkávat známé a zdravit je. To se mi třeba v Praze stát nemůže. Ale úplně si to tam neumím představit během takzvané uprchlické krize. Nevím, jaké by to bylo. Jsem ráda, že jsem v Praze, kde se ztratím. Těch tmavých, i když já zas tak tmavá nejsem, je tu spousta. A nikdo se nad tím asi nepozastaví. To se mi na Praze líbí. Obecně ale miluju města, která mají genia loci. Představa, že tu přede mnou ještě třeba 500 nebo 600 let zpátky žili lidi, je neuvěřitelná. Proto mi úplně nesedí města jako Dubaj, kde chybí historie a příběhy lidí. I proto miluju historickou část Prahy, přestože lidé nadávají na turisty. Když já jedu do ciziny, taky jsem turista a chovám se vlastně stejně.

Jaká jsou v Praze tvá oblíbená místa?

Já miluju malé pražské úzké uličky, ráda je fotím. To je moje úchylka (smích). A miluju, když vstaneš někdy brzy ráno, kdy tam ještě moc lidí není. Je to nádhera.

 

Jaké jsou tvé zkušenosti coby cizinky v Česku se zdejší společností?

V táboře jsme vlastně neměli skoro žádný styk s veřejností, takže nevím, co si o nás vlastně mysleli. Já jsem tam ale chodila na vesnici normálně do školy a ti, co chodili se mnou do třídy, byli v pohodě. Moc si mě nevšímali, protože jsem neuměla příliš česky, což se pak zlepšilo a našla jsem si kamarádky. Ale děcka z jiných tříd mi děsně nadávaly, že jsem Romka. Já jsem si pořád vysvětlovala, že Romka nejsem, ani jsem nevěděla, co to je. Ale oni že ne, že jsem. Vlastně to byla docela velká šikana. Já tehdy chodila do šesté třídy a kluci mi tahali aktovku, nenechali mě se najíst. Bylo to fakt strašné. V době internetu mi dokonce chtěli vytvořit stránku a tam napsat, že jsem opice a podobné věci. Nadávali mi taky, že jsem úplně blbá. A možná to mě trošku motivovalo a chtěla jsem jim dokázat, že nejsem. Už v osmé třídě, dva roky po tom, co jsme přišli, jsem měla vyznamenání. Jen jednu dvojku z češtiny.

 

A dnes?

Dneska to je tak, že když nikdo neví, jak se jmenuju, tak se s tím nepotkávám, například na ulici. Ale protože jsem novinářka, slýchám nadávky na své články. Jakmile se stavím kriticky k něčemu, co se děje v Česku, píší mi lidé, že bych měla být ráda za to, že tu jsem, být slušná a nekritizovat. Když jsem napsala například článek o tom, že se tu důchodci mají špatně, ozval se mi jeden pán, že se mají špatně kvůli mně. Že kdyby neživili moji rodinu a mě, tak by se důchodci měli dobře. Nebo jsem měla reportáž o dětech s exekucemi a dostala jsem také několik zpráv, že bych se měla starat o sebe a že máme české novináře. Mám proto dojem, že když někteří lidé vidí pod článkem jméno Fatima Rahimi, tak v tom vidí i něco, co tam ve skutečnosti není. Například islám.

 

Identifikuješ se jako muslimka?

Myslím si, že jsem muslimka, ale kulturní, nepraktikující. Někdo je více nábožensky založený, jako moje babička, a pak jsou lidé jako můj táta, kteří to nepraktikují. Ale věří, že Bůh existuje. Zajímavé je, že můj táta, který pochází ze silně patriarchální společnosti, mi celý můj život neřekl, co mám a nemám dělat. I když jsem chodila pozdě domů. Mé spolužačky na gymplu měly pevně danou hodinu, kdy se měly vrátit, ale já jsem tohle nezažila. Měla jsem v podstatě volnější režim než ony. Říkal, že mezi dospělým a dítětem musí být důvěra. Jakmile existuje, funguje to mnohem lépe.

Chtěla by ses do Afghánistánu vrátit?

Hrozně ráda bych se vrátila napsat sérii reportáží. Ráda bych se tam podívala. Na návštěvu, za rodinou.

 

A kde jsi doma?

Tady v Praze přece.