Úvod Cizinci v Praze Egyptský youtuber natáčí populární videa o Praze v arabštině. „Je můj nový domov,” říká

Egyptský youtuber natáčí populární videa o Praze v arabštině. „Je můj nový domov,” říká

Je nedělní ráno a já přijíždím do dvoupokojového bytu v nové zástavbě kousek za Prahou. Nedávno se tam z panelákového sídliště přestěhovala čtyřčlenná rodina Akrabových. Zatímco Češka Petra dělá palačinky, mám možnost hovořit s jejím egyptským manželem. V jednu chvíli ale do rozhovoru vstoupí, a to v momentě, kdy přijde řeč na reakce okolí na její zahalené vlasy. Dvaatřicetiletý Mohamed Akrab žije v Praze přes deset let. Pochází z rodiny stavebního inženýra, vystudoval historii na Káhirské univerzitě. Přistěhoval se kvůli manželce Petře, kterou poznal na chatu, dva roky spolu udržovali vztah na dálku, třísethlavou svatbu pak měli v Káhiře a dnes spolu mají dvě děti. Mohamed nedá na Prahu dopustit, proto o ní také točí populární videa v arabštině. Jeho youtubový kanál má bezmála 80 tisíc odběratelů. Jak se žije mladé muslimské rodině v české metropoli? Dá se žít s každodenními urážkami na ulici? A jakou roli sehrál v Mohamedově intergraci nekonečný seriál Ulice?

 

Jak ses do Česka dostal?

S mou ženou Petrou jsme se potkali v roce 2007 na ICQ, což byl tehdy hodně populární chat. Napsal jsem tam ve veřejné místnosti nějakou otázku a ona na ni odpověděla. Pak jsme si asi měsíc psali a ona že pojede do Egypta s rodiči na dovolenou. Tak jsem za ní na jeden den do Hurghady přijel a pak jsme si zase asi rok jen psali a volali. Dohodli jsme se, že se vezmeme, po roce přijela do Egypta znovu, už na svatbu. Poté se domů zase vrátila a pendlovala mezi Českem a Egyptem. Když jsem v roce 2010 dokončil vysokou, přestěhoval jsem se za ní.

 

Je celkem zázrak, že vám vztah na dálku takovou dobu vydržel.

Ano, skoro dva roky. Byl to osud.

 

Ve skutečnoti jste se vlastně viděli jen den v Hurghadě, rok jste komunikovali na dálku, a když Petra přijela podruhé, vzali jste se. To jste to vzali celkem hopem.

Ani ne. Rok jsme si snad každý den ve stejný čas aspoň dvě hodiny skypovali, detailněji jsme se poznali. Věděli jsme o sobě skoro všechno a byli jsme si tím rozhodnutím tedy jistí. Pak přijela do Káhiry a měli jsme velkou svatbu, na kterou přijelo přes 300 hostů.

Co tě na ní tak zaujalo, že jsi to nevzdal, čekal jsi rok a rozhodl ses pro ni zcela změnit svůj život?

Nejprve to bylo něco nového, poznat někoho z Evropy. Když jsme se pak osobně potkali, byla to chemie. Zalíbili jsme se sobě navzájem, začali jsme si povídat a nedokázali jsme přestat. A pak už jsme si na sebe zvykli. Naše hovory byly součástí každého dne po celý rok. Vždy od devíti do jedenácti večer. Napojili jsme se na sebe.

 

Jak to vnímali rodiče? Potkal jsi online nějakou holku z Evropy, osobně jste se moc neznali a najednou svatba.

Mamka s tím byla v pohodě, ale táta tomu moc nevěřil. Nevěřil, že skutečně přijede. Když ji ale potkal, tak se jeho obavy rozplynuly. Babička se zase bála, že mě zatáhne do Evropy, budu hrát v pornu a už se nikdy do Egypta nevrátím.

 

Lidé tady zase mají ten předsudek, že žena odjede za Arabem s dětmi a už ji nikdo nikdy neuvidí. 

Jejím rodičům se to taky na začátku moc nelíbilo. Posuzovali egyptské kluky podle těch, které potkali v Hurghadě. Po čase ale náš vztah přijali.

 

Proč jsi šel do Prahy ty a ne Petra do Káhiry?

Petra do Egypta nechtěla a já jsem byl navíc dost mladý, bylo mi dvacet, jí osmnáct, zrovna jsem dostudoval a neměl jsem práci. Své první zaměstnání jsem si našel až v Praze. Kdybychom zůstali v Egyptě, bylo by to těžké. Když se v Egyptě oženíš, musíš si pořídit byt, vydělávat slušné peníze. Ale to nebylo možné. I proto jsem přišel sem. První dva měsíce jsme bydleli u Petřiných rodičů na Moravě. Tam jsem pracovat nemohl, protože jsem neměl potřebné dokumenty a nemluvil jsem česky. Bez češtiny jsi na tak malém městě namydlený. Pak jsme se přestěhovali do Prahy, dostal jsem místo ve směnárně a jsem tam už přes deset let. Mám tu práci rád a myslím, že mi i jde.

Jaký byl život u Petřiných rodičů?

Bylo to divné. Přišel jsem z města, kde na každé ulici vidíte snad milion lidí. Jejich celé město má ale něco málo přes 30 tisíc obyvatel, na ulici nebyl nikdo. U nás lidé od rána prodávají zboží, je tam rušno, tady bylo až příliš ticho. A od pěti večer je v podstatě celé město zavřené. Divné. Když jsme se přestěhovali do Prahy, bylo to jiné. Tam je cvrkot, ale v porovnání s Káhirou to není nic.

 

A dojmy z Česka?

První zima byla příšerná. V Egyptě nosíme kabáty, už když je dvacet stupňů. Poprvé jsem tu viděl sníh, a protože jsem neměl ani pořádné boty, několikrát jsem se tu první zimu vyválel na zemi, protože jsem pořád klouzal. Ale jinak se mi tu moc líbilo. Člověk stále srovnává, co je tady a co doma. A první věc, ze které jsem byl nadšený, byla městská hromadná doprava. Vedle toho jsem nadšený také ze zdravotního pojištění. Na druhou stranu mi ale nechutná české jídlo.

 

Je hodně založené na vepřovém.

Právě. Některé věci mi chutnají, třeba řízek s bramborovým salátem nebo guláš. Ale to ostatní nejím. Mám štěstí, že Petra vaří spíše mezinárodní kuchyni.

 

Měl jsi tu sice ženu, přišel jsi ale do úplně jiného prostředí. Jaké byly začátky?

Měl jsem to jinak než jiní lidé, které znám. Nesetkal jsem se s rasismem, nikdy jsem si tu nepřipadal divně. Samozřejmě hodně pomáhalo, že jsem měl Petru a snažil jsem se naučit co nejrychleji česky. Pokud totiž česky nemluvíš, je hodně těžké s lidmi komunikovat. Na ulici, v supermarketu, všude.

Není to jen o rasismu, ale také o tom, že jsi odchovaný jinou kulturou. Když přijdeš do úplně odlišného prostředí, může to být náročné. 

Bylo to sice jiné, ale všechno tu bylo lepší. Na to si zvykneš poměrně rychle. Když jsem v Káhiře jel například ráno na univerzitu, musel jsem doslova bojovat o to, abych se dostal do autobusu. Lidé stojí v dlouhé řadě, předbíhají se. Kdo je rychlejší, vyhrává, pomalejší musí čekat na další. To tady není. Byl jsem okouzlený. Dneska si naopak připadám jako cizinec v Egyptě.

 

Máš české občanství?

Ještě ne. Stále na něj čekám. Už jednou jsem požádal, a bylo zamítnuto.

 

I když máš českou manželku a dvě děti?

Ano. Je velmi těžké tu občanství získat. Nedávno jsem ale požádal znovu, tak doufám, že to tentokrát vyjde.

 

Kultura, z níž vycházíš, je silně patriarchální. Jak ses srovnával s tím, že se o tebe zpočátku musela starat Petra a byl jsi na ní závislý?

Ne úplně. Když jsem přijel, měl jsem do začátku nějaké peníze od otce. Nenechával jsem se od Petry živit, platil jsem za sebe. Jejím rodičům jsem nabídl, že jim budu platit nájem a něco za jídlo, protože jsem s nimi samozřejmě jedl, ale oni to razantně odmítli. To mě dost překvapilo, protože mi moji přátelé říkali, že to budu muset platit. Nechtěli ode mě ale nic. Petřina matka naopak věděla, že mi české jídlo nechutná, vždy proto vařila ještě něco speciálně pro mě. Něco, co bylo podobné mé kultuře. Byla úžasná. Asi měsíc po tom, co jsme přišli do Prahy, jsem si našel práci a situace se stabilizovala.

Nemám na mysli jen peníze, ale také fakt, že je to Petřino prostředí, které ona dobře zná. Zpočátku jsi tedy odkázán na ni, aby ti s orientací pomohla. 

Starala se o všechno, dodnes řeší veškeré školky, bere děti k lékaři. Neměl jsem na výběr. Jakmile neumíš česky, jsi ze hry. Teď, když už jakž takž mluvím, jsme si zodpovědnosti rozdělili.

 

Tvá čeština je dobrá. Jak se ti povedlo se jí tak dobře naučit?

Díky Petře. Od mého příjezdu se denně díváme na seriál Ulice. Už deset let. To mi hodně pomohlo. Na počátku mi Petra kupovala české knihy a četli jsme je společně. Na kurzy češtiny jsem naopak nikdy nechodil.

 

Tvá žena nosí hidžáb. Konvertovala tedy k islámu?

Ano, už je tomu pár let. Modlíme se společně, postíme se společně. Někdy se kvůli tomu setkává s divnými pohledy na ulici. Pro ni to je mnohem horší než pro mě. Já jsem se s tím nikdy nesetkal. Ona je pro lidi víc rozeznatelná a občas jí nadávají.

 

Proč konvertovala? Bylo to tvé přání?

Zpočátku jsem po ní nic takového nechtěl. Často jsme si o tom ale povídali, probírali jsme rozdíli mezi křesťanstvím a islámem, začala si o islámu číst. Nejdřív jí to nic moc neříkalo, dělala to v podstatě ze zvědavosti, aby pochopila rozdíl mezi islámem a křesťanstvím. Asi po roce ale začala islám sama praktikovat, seznámila se s dalšími muslimy v Praze a přijala islám za svůj.

 

Je pro tebe důležité, že je tvá žena muslimka?

Řekl bych, že ano. Kvůli dětem a pohodě v manželství. Myslím, že kdybychom měli doma dvě náboženství, bylo by to pro děti matoucí. V pátek do mešity, v neděli do kostela. Křesťanství a islám jsou si navíc velmi podobné, rozdíl je v podstatě jen v tom, že my vnímáme Ježíše jako proroka, křesťané jako Božího syna.

 

Stal se z tebe youtuber. Natáčíš videa o Praze v arabštině. Jak k tomu došlo?

Nikdy jsem si nemyslel, že bych si mohl vzít kameru snímající můj obličej, jak procházím městem a lidé by na to koukali. Když jsem ale přijel do Prahy, udělal jsem pár krátkých videí a zveřejnil je na Facebooku, pro zábavu. Jeden kamarád z Británie mi napsal, jestli nechci začít dělat vlogy ze života Egypťana v Praze. On už totiž něco podobného dělal ve Velké Británii. Asi rok jsem ho sledoval a moc se mi to líbilo. Přišlo mi, že by mohlo dávat smysl ukázat, co musí člověk zvládnout, když sem jako Arab přijde, jaká tu jsou místa, jak se naučit česky. Prostě lidem poradit. Nejprve si ze mě dělali všichni legraci, protože jsem byl první Arab, který v Praze taková videa dělal. V komentářích pod videy mě lidé uráželi, posmívali se mi. Neměl jsem žádnou podporu, nikdo ve mně nevěřil.

Ani tvá žena?

Na začátku ani ona.

 

O čem ta videa jsou?

Neprve jsem dával rady, co v Praze dělat, kam se podívat, kde neměnit peníze, jaká je v Praze doprava a jaké jsou rozdíly v jídle. Pak jsem začal dělat videa o sobě, o rodině a našem životě. Zpočátku je sledovalo pár set lidí, pak to najednou byly tisíce i desetitisíce. Když pak za námi přijela z Egypta moje matka, udělali jsme společně čtyři vlogy a došlo k průlomu. Každé z těch videí mělo statisíce zhlédnutí. Začal jsem proto opět pomýšlet na změnu a přestal točit tolik o sobě a zaměřil jsem se na ostatní. Začal jsem se například ptát turistů v Praze na různé věci, dělal jsem sociální experimenty. Některá videa náhle přesáhla milion zhlédnutí a mám téměř osmdesát tisíc odběratelů. Snažím se nacházet nové a nové nápady.

 

Proč myslíš, že lidi tvá videa sledují? Proč lidi zajímá, jak nějaký Arab vnímá Prahu?

Zezačátku se na ta videa dívali lidé, kteří třeba plánovali cestu do Česka nebo sem šli za studii a chtěli se podívat, co je čeká. Pak se začali nabalovat další lidé a nyní mám stálé diváky, kteří sledují vše, co natáčím. Dnes už jsou také další Arabové v Praze, kteří začali dělat, co já. Zajímavé je, že to často jsou lidé, kteří se mi na začátku posmívali.

 

Dokážeš tím vydělat i nějaké peníze?

Ano, měsíčně dostávám pár tisíc od YouTube. Není to moc, ale přilepšení to je. Dostávám také například nabídky od arabských restaurací, abych k nim přišel za honorář udělat videorecenzi. Někdy chodím i s celou rodinou.

 

Když ti platí, můžeš být v recenzi negativní?

Ano, kdyby to jídlo nestálo za nic, pak bych to řekl. Většinou se ale můžou přetrhnout a přinesou to nejlepší, co mají. Diváci pak dostanou speciální kód, s nímž v té restauraci dostanou slevu. Nedávno mě s žádostí o recenzi pozval také jeden kadeřník. Je možné, že se jednou z toho stane má profese. Zatím se tím ale neuživím.

 

Proč děláš videa převážně v arabštině?

Protože většinu diváků tvoří Arabové. Rozhovory s turisty dělám ale v angličtině. Asi dvě videa jsou výhradně v češtině. Tam se ptám Čechů například na to, co ví o ramadánu a dalších muslimských zvycích.

 

Změnil se tvůj život a život tvé rodiny po roce 2015, když začala takzvaná uprchlická krize?

Neděje se to jen v Česku, ale všímám si toho, že každý rok bývají kolem 11. září lidé vůči Arabům a muslimům mnohem agresivnější. Každopádně teď je to oproti roku 2010, když jsem sem přišel, určitě horší.

Petra: Dříve se to dělo taky, ale ne každý den. Kvůli tomu jsem začala nosit jiný typ pokrývky hlavy. Nosím ji dva měsíce a lidi si mě najednou nevšímají. Ono to spíš než hidžáb vypadá, jako bych měla turban. Myslí si možná, že mám rakovinu. Komentáře a urážky jsem ale do té doby zažívala na denním pořádku. Nadávali mi i před dětmi, říkali, že jsem teroristka, ať táhnu domů.

Mohamed: Není to ale pořád, jen někdy.

Má to vliv na váš život?

Mohamed: Ano, velký.

Petra: Já už z toho byla fakt otrávená. Zažívala jsem to přes osm let a už jsem toho měla dost. Proč mají potřebu mě pořád komentovat? Nic nikomu nedělám. Jdu po ulici s dětmi do obchodu a někdo mě zastaví a před dětmi mi řekne, že jsem kurva. Proto jsem změnila styl zahalování.

Mohamed: Není to ale vždy jen o hidžábu. Myslím, že lidé spíš nemají rádi odlišnosti. Někteří nesnesou ani Vietnamce nebo Romy.

 

Jaká místa máš v Praze rád?

Dost to záleží na tom, kde se líbí dětem. Vyhledáváme tedy místa, kde se vyblbnou a my si na chvíli v klidu sedneme, dáme si oběd a všichni jsme spokojeni.

 

Takže to není Pražský hrad a další pamětihodnosti?

Miluju historickou Prahu, Pražský hrad, Malou Stranu, ale s dětmi se tam jít pořádně nedá. Dříve jsme se takhle procházeli, dělali si výlety, teď ale musíme vybírat místa podle dětí. Ty by nejradši pořád chodily do ZOO, tu já ale vyloženě nesnáším, protože je strašně velká a člověk se nachodí. Nemám ale na výběr.

 

Je něco, co se ti na Česku fakt nelíbí?

Asi jen to, jak se někteří dívají na druhé jen proto, že jsou odlišní. V Praze to ještě jde, ale jet s hidžábem na Moravu ti zajistí notnou dávku pozornosti.

 

Plánuješ v Česku zůstat? Nechceš se vrátit?

Když jsem se přistěhoval, rozmýšleli jsme se, že bychom šli například do Británie, Francie nebo jiné západoevropské země. Teď bychom ale rádi zůstali tady. Zrovna jsme si tu koupili byt a brzy snad získám české občanství.