Úvod Novinky Celosvětové esperanto jménem fotbal

Celosvětové esperanto jménem fotbal

zdroj: Bulletin Slovo III/2021

Představte si tu situaci. Přistěhujete se do cizí země, jejíž jazyk je vám naprosto neznámý a kultura je navázaná na jazyk. Anebo se jen přestěhujete na českou nebo moravskou vesnici. Jaké máte možnosti, abyste se tam začlenili? Můžete to zkusit přes jídlo nebo hudbu. Cíleně hledat partnera nebo partnerku mezi místními. Oboje bývá časově, společensky a citově náročné. Anebo můžete vytáhnout vhodnou obuv, rozšířit řady místního sportovního klubu a ještě se odreagovat. Sport, jakožto soutěživý pohyb podle univerzálních pravidel, je geniální dorozumívací prostředek. Zejména když jde o celosvětové esperanto s názvem fotbal.

Fotbal je už dávno víc než sport. Mluvíme o celé fotbalové kultuře, jež dokáže ovlivnit společenskou náladu. Právě to, že velká část aktuálně žijícího rodu homo sapiens fotbal miluje a ví, jak ho hrát, dává fotbalu obrovský integrační potenciál. Velké fotbalové týmy jsou dnes běžně složené z hráčů různých národností. Ti samozřejmě potřebují základy společné řeči, aby se domluvili na přihrávkách, ale nad ní vždycky stojí metajazyk fotbalu. Nemůže tohle tedy fungovat i v nižších patrech ligy? Jak ukazuje následující reportáž, některé týmy v Evropě a Česku se o to snaží.

Diverzita a fotbalová rodina

Na prvním tréninku na jaře 2018 překypoval tehdy šestatřicetiletý Angličan Darren Moss ambicemi. Láska k fotbalu ho vyburcovala k tomu, aby založil a financoval nový fotbalový klub Prague Raptors (v překladu Pražští dravci). Ženský a mužský tým se měl skládat z cizinců a Čechů žijících v Praze, každý rok měl postoupit o ligu výš a v plánu byla také akademie pro děti a hraní pro charitu.

O tři roky později se scházíme na pražském Andělu, kde právě trénují malé holky a kluci. „Kdo letos vyhrál Copa Américu?“ burcuje je kouč. „Argentina! Takže teď budeme hrát jako Argentinci!“ V běžném týmu okresního přeboru by tahle věta možná zněla sarkasticky, ale tady je to prostě pokyn. Latinskoamerické děti v akademii běžně trénují, stejně jako malí Korejci, Američané a další národnosti. V mužském týmu Raptorů se zase klika Jihoameričanů z legrace popichuje s evropskými hráči kvůli rozdílnému stylu hry i prožívání zápasu.

V roce 2021 se akademie pro děti otevřela snad už definitivně. V předchozích letech totiž musela vždy skončit kvůli protiepidemickým opatřením po pár týdnech. Složitá byla situace i pro mužský a ženský tým. Dvě sezóny byly zkrácené, nehrálo se dost zápasů a k těm několika, co se odehrály, narostla neúměrně administrativa kvůli potvrzování bezinfekčnosti každého hráče. „Ale pořád bylo lepší moci si přijít zahrát fotbal než sedět doma. To byl náš pohled,“ vzpomíná prezident klubu Darren, kterému tu všichni říkají Daz.

Omezení rodinných a společenských kontaktů bylo těžké pro mnoho lidí v Česku. Zahraniční hráči Prague Raptors – expati, pracovníci nadnárodních firem nebo studenti – měli navíc rodiny a přátele v obtížně dostupném zahraničí. Proto pro ně bylo důležité si alespoň občas moci přijít zakopat. Bonusem bylo, že se mužskému týmu i tak podařilo postoupit do vyšší ligy, aktuálně tedy do sedmé.

Poznávám neznámá místa Prahy

Bolivijskému útočníkovi Mauriciu Sotovi se líbí, že během zápasů poznává zákoutí Prahy, kam by se asi jinak nevypravil. „Líbí se mi vidět místní, jak udělají grilovačku, dají si pivo,“ říká. Často se prý Raptoři dají po zápase s protihráči do řeči, anebo se o české kultuře dozvídají více díky Dazově ženě Petře.

Mauricio se prý dnes již v základech domluví česky, pořád ale víc používá angličtinu. Do Prahy přijel před čtyřmi lety za studii, dnes pracuje v oblasti marketingu a plánuje tu ještě nějaký čas pobýt. „Líbí se mi zdejší mezinárodní atmosféra. Na tu nejsem z Bolívie zvyklý,“ vypočítává. Kopané se věnoval už doma. A v čem se liší Raptoři od bolivijských klubů, za něž hrál? „Tady je to mnohem organizovanější. Asi tak tisíckrát,“ směje se Mauricio. Další velký rozdíl mezi (nejen fotbalovou) kulturou v Česku a v Bolívii spatřuje v množství piva, které se tu vypije.

Beru si z kultur, co se mi líbí

Organizaci klubu, kterou bolivijský hráč chválil, budoval Daz a jeho spolupracovníci od úplného začátku. Využili svých zkušeností z profesionálních klubů jako Real Madrid nebo Slavia Praha a položili základy struktur, díky nimž se klub může posouvat nejen po ligovém žebříčku, ale odolávat i personálním změnám v týmu a jeho vedení.

Raptoři se totiž jako každý amatérský klub potýkají s fluktuací. V začátcích klubu tvořili jádro týmu zahraniční studenti medicíny. Ti už ale postupně promují a Prahu opouštějí. Noví hráči se rekrutují hlavně díky sociálním sítím. Náborové video oslovilo i Jana Chvojana, obránce a také manažera a trenéra dětské akademie. Zkušenosti hráče nasbíral v akademii Viktorie Plzeň a následně v americké univerzitní lize, kde posléze pracoval i jako trenér. „Když jsem se vrátil z Ameriky, začalo mi chybět to prostředí, kde jsem měl kamarády, trenéry a učitele z různých koutů světa. A najednou jsem objevil, že Raptoři se snaží dělat přesně totéž. Snaží se přivést lidi z celého světa dohromady.“

Univerzální jazyk fotbalu sice vybízí k domluvě, vyvolává však také velké emoce. Neprojevují se přeci jen ve vypjatých herních situacích jasné národnostní hranice? „Je to tak. Já třeba už umím nadávat asi v osmi světových jazycích,“ směje se Jan a mimoděk tak potvrzuje poučku, že integrace je oboustranný proces. Tedy že příchozí se musejí adaptovat do stávajícího prostředí, avšak i prostředí se jejich příchodem promění, o něco se obohatí. „I když je oficiálním jazykem angličtina, pokud se něco nepovede, tak každému sem tam ujede nějaké to slovíčko v jiné řeči. A i když si myslí, že mu ostatní nerozumí, tak je každému jasné, co v tu chvíli říká,“ vysvětluje.

Považuje se v týmu za ambasadora české kultury? „Já to tak neberu. Času mimo Česko už jsem strávil strašně moc. Osobně to mám tak, že si od lidí z různých kultur, které potkám, snažím brát něco, co se mi na té kultuře líbí.“ Samozřejmě prý vždycky rád pomůže, když je požádán: „Ale abych za nimi chodil a říkal, tohle je to Česko, to ne.“ V klubu prý dávají přednost tomu, ať si všichni vezmou z české kultury, co se zase líbí jim.

Žiju fotbalem a odmítám stereotypy

Devatenáctiletá Tijana Bojadžija je jednou z nových brankářek a do Česka přijela jen kvůli fotbalu. Ráda by se jím jednou živila. Z FK Rad Bělehrad, velkého srbského týmu, přešla vloni do Dukly Praha. „V Dukle jsem byla jediná cizinka. Jen pár hráček umělo anglicky. Samozřejmě to bylo těžké, protože se zbytkem jsem se nemohla na hřišti dorozumět. Občas jsem jim říkala něco srbsky, ale nevím, jestli mi správně rozuměly. Takže na hřišti jsem mluvila buď anglicky s vybranými hráčkami, nebo jsem nemluvila vůbec,“ ohlíží se Tijana za tímto obdobím.

Působení v Dukle jí zkomplikovala pandemie. Tijana proto přešla k Pražským dravcům. „Hned na prvním tréninku u Raptorů jsem se cítila jako součást rodiny, jako bychom se znali už dlouho. Atmosféra v klubu je důležitá, protože díky ní dokážete víc, než čekáte, a hráčsky rostete,“ pochvaluje si.

Srbský, respektive balkánský ženský fotbal, je stále zatížen mnoha stereotypy, který hráčky posílá od „meruny“ zpátky do kuchyně. I když se podle Tijany situace pomalu   mění, jsou české fotbalistky ve stále lepší pozici. Její plán je proto v Česku ještě pár let zůstat. Vedle fotbalu tu i pracuje, takže administrativní stránku svého pobytu nemusí řešit. „Musím jen chytit co nejvíc gólů,“ usmívá se.

Snášet se a ventilovat konflikty

Covid-19 bral i dával. Díky němu teď Raptory trénuje dlouholetý profesionální hráč z anglické ligy a reprezentant Ghany, který trenérské zkušenosti sbíral v Asii a Africe. Kim Grant žil čtrnáct let i v Česku díky své partnerce.

Před třemi roky přijal místo hlavního kouče v jednom z největších afrických klubů, Accra Hearts of Oak SC. Covidová situace ho ale donutila vrátit se do Prahy. Ozval se tedy starému známému Dazovi a dostal nabídku rozvinout jeho klub. I když to je pro Kima profesní sestup, nestěžuje si. Raptoři jsou podle něj unikátní tím, kolik tu je národností (aktuálně přes čtyřicet) a jak se všichni snášejí.

„Je ovšem všechno skutečně tak růžové?“ ptám se Daze v růžové mikině. Klubový prezident přiznává, že konflikty v týmu byly a vždycky budou, jako ostatně všude, kde se potkávají lidé různých národností, věku a výchovy. Důležité je podle něj problémy rychle ventilovat a vyžadovat, aby noví hráči respektovali nastavení týmu. „My své hodnoty neskrýváme. Naopak je dáváme dost najevo: ano diverzitě, ne diskriminaci.“ K dalším hodnotám patří férová hra, podpora dětí v nouzi a boj proti homofobii. „Hráči podepisují i Kodex chování,“ dodává Daz.

V letošní sezóně se Raptoři těší především na zápasy. Své síly poměří i v nové soutěži Fenix Trophy založené milánským klubem Brera Calcio. V turnaji se utká osm evropských, amatérských týmů, které byly přizvány pro svoji sociální, historickou nebo kulturní výjimečnost. Fenix Trophy chce podporovat to nejlepší z amatérského fotbalu: sportovní chování, napojení na lokální komunitu, udržitelnost, využití technologií a přátelství. Raptoři nastupují do soutěže jako jediný český klub.