„Ukrajinci, Rusové i Uzbeci. Uprchlíkům pomáháme společně,”

„Rusové mají o aktuálním dění velmi zkreslené informace,” říká Rus žijící v Praze

Filip Davidov je původem z ruského Novosibirsku, v Praze žije od dob studií a dnes má dvojí občanství. Prošel několika neziskovými organizacemi, kde se zabýval integračními kurzy a tlumočením. V posledních dnech se aktivně podílí na pomoci lidem prchajícím z Ukrajiny, kterou bezprecedentně napadla jeho vlast. Proč se rozhodl do pomoci uprchlíkům zapojit? Pociťuje v Praze nenávistné nálady vůči Rusům? Jak vnímá aktuální kroky Ruské federace? A existuje cesta ven?

 

Jak ses dostal do Prahy?

Absolvoval jsem střední školu, tenkrát ještě kadetní oddíl, kde jsme byli stoupenci carovy armády. Náš ředitel založil první kadetní oddíl po pádu bolševiků, a to právě na Sibiři. Já jsem ho absolvoval v roce 2009 a odjel jsem do Česka na roční jazykový kurz. Poté jsem šel studovat na VŠE, kde jsem udělal na Fakultě podnikohospodářské bakaláře. Souběžně s návazným magisterským studiem na téže škole jsem nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na translatologii, kde jsem vystudoval překladatelství a simultánní tlumočení z a do ruštiny.

 

Co by tě čekalo, kdybys zůstal v Rusku a pokračoval v dráze kadeta?

Já to vlastně nikdy nechtěl dělat, jsem pacifista. Rodiče mě tam dali, abych měl kázeň a režim. Čekalo by mě ale to, co půlku naší třídy, která šla do různých struktur ruské armády.

 

Odkud jsi přesně?

Ze Sibiře, z Novosibirsku, což je daleko od Moskvy. Když se odehrává nějaká válka, mají místní lidé pocit, že se jich netýká. Je to od nich hodně daleko.

 

Jaký život na Sibiři je? Je tvrdší, nebo srovnatelný se životem v Praze?

Srovnatelný určitě není. Už jen vzhledem ke mzdovým podmínkám. Průměrná mzda je kolem 15 tisíc korun, přestože jsou potraviny srovnatelně drahé a v restauracích jsou ceny dokonce vyšší než v Česku.

 

Spousta lidí si zřejmě Novosibirsk představí jako opuštěné město uprostřed tajgy. Vypadá tak v reálu?

Ano i ne. To město je třetí největší v Rusku. Dle oficiálních statistik má 1,8 milionu obyvatel, dle neoficiálních zdrojů skoro 3 miliony. Jejich počet díky investicím do infrastruktury a bydlení neustále rapidně roste. Sibiřské měřítko jsem mohl poznat sám teď nedávno, když jsem jel tam a zpátky autem. Doufám, že mě to už v životě nenapadne (smích). Jel jsem to asi deset dní. Odsud na Ural člověk každých 50 nebo 100 kilometrů potká nějaké město. Na Sibiři to je jinak. Z Novosibirsku mi to do nejbližšího většího města Omsku trvalo dvanáct hodin. A tak to pokračovalo až na Ural. Ty vzdálenosti jsou úplně jiné. Takže je to obrovská metropole, kolem ní ale skoro nic není.

 

Odráží se taková prostorová odloučenost na charakteru lidí, kteří na Sibiři žijí?

Liší se to město od města, je to spojené s historií každého z nich. Novosibirsk je město staré jen asi 130 let a aktuálně je nejrychleji rostoucím městem na světě. Drží světový rekord v přírůstku obyvatel. V 20. století tu během čtyřiceti let přibyl milion obyvatel. Je to tím, že jde o obchodní město. Není tam téměř žádná velkovýroba nebo průmysl. Díky tomu, že je Novosibirsk geograficky skoro uprostřed Ruska, setkávají se v něm obchodní cesty a zboží se tam hodně točí. To se odráží i na povaze obyvatel. Znám jen pár lidí, kteří v Novosibirsku chtějí zůstat. Většina život tam vnímá jako něco dočasného, jako příležitost se posunout na jiné místo.

 

Mají některé vlastnosti lidé ze Sibiře společné? Má takové prostředí dopad na psychiku a chování člověka?

Má to určitě politické dopady. Když někdo půjde demonstrovat v Novosibirsku, jen těžko ovlivní politiku Moskvy. Rozhodující je, co se děje v Moskvě. Tahle myšlenka má pak hrozně velký dopad na všechno ostatní. Jedna profesorka z Petrohradu, kde jsem studoval v rámci výměnného pobytu, mi řekla, že je Novosibirsk velmi zvláštní město, které vždy, i za Sovětů čekalo na to, co mu pošlou z Moskvy. Spoléhalo vždy na nějakou pomoc. Myslím, že se tohle promítá i do chování a vnímání lidí, kteří stále spoléhají na jiné, spíš než na sebe.

 

Z jaké jsi rodiny? Jak se ocitla v takovém městě?

Můj dědeček v 20. letech minulého století utíkal s prababičkou před hladomorem v Sovětském svazu. Babička byla původem nejspíš z Ukrajiny, přestože se k tomu nikdy nehlásila. Přestěhovala se z vesnice v Novosibirské oblasti do města. Dědeček byl velkým odpůrcem bolševického režimu. Rodiče to taky neměli lehké. Maminka začínala za Sovětského svazu jako letuška u Aeroflotu, tatínek dělal mistra na stavbách. V 90. letech jsme skoro neměli co jíst, já jsem sbíral například sklo, které jsem odevzdával do výkupu, abychom si mohli aspoň něco koupit. Později tatínek s maminkou objevili možnost, jak si vydělat peníze. Přeprodávali oblečení, které putovalo z Vladivostoku nebo z Moskvy dále na Sibiř. V roce 1999 začal tatínek obchodovat s pneumatikami a disky a to dělají dodnes, i když už jsou v důchodu.

 

Jak se jim podařilo tě vyslat na jazykový kurz, který ti asi změnil život?

Když jsem odjížděl, jejich podnikání bylo na vrcholu. Tehdy se pod vedením současného prezezidenta dařilo celé ruské ekonomice. Spousta lidí žila v euforii, proto ho poté možná i znovu zvolili. Čekali, že to bude jen lepší.

 

Jaký byl tvůj příchod do Prahy? Rusové nejsou vzhledem k historii moc populárním národem v Česku.

Přiznám se, že jsem tyto nálady moc nezažil. Neberu si je osobně, nejsou namířené vůči mě konkrétně. I kdyby mi někdo něco špatného řekl, nemám čas to pak nosit v sobě. Myslím, že je důležité se soustředit na dobré věci a dělat dobré věci pro lidi. My jsme v rodině vždy měli motto, aby se člověk choval tak, jak si přeje, aby se ostatní chovali k němu. Já jsem proto ve svých projevech slušný. Nevím, za co by mě tedy měli lidé šikanovat. Každý má ale jiný názor. Já jsem se zpočátku pohyboval spíš v ruskojazyčné bublině. Poté jsem se na Univerzitě Karlově na tlumočnictví setkával s Čechy, kteří milují ruskou kulturu a lid. To mě neskutečně nadchlo. Povzbudilo mě to v tom, abych se nechal zaměstnat v neziskovém sektoru a navazoval vztahy s Čechy. Dnes nedělám národnostní rozdíly.

 

Profesně se pohybuješ v oblasti integrace ruskojazyčných cizinců. Jak ses k tomu dostal? Ambice zahraničních studentů přeci jen asi bývají směřovány na prestižnější a výdělečnější povolání.

Byla to čirá náhoda. Když jsem nastoupil na tlumočnictví, naše profesorka nám řekla, že se shánějí tlumočníci pro adaptačně-integrační kurzy. Pak jsem tyhle kurzy tlumočil pravidelněji a poté jsem dostal nabídku pro ně tlumočníky koordinovat. Nastoupil jsem do organizace Slovo 21, věnoval jsem se propagaci integračních kurzů. Pak jsem nastoupil do Národního pedagogického institutu, kde jsem dělal informační kampaň pro zkoušku z češtiny pro trvalý pobyt. A později se na mě obrátil IOM, jestli bych jim nepomohl s kampaní ve věci dobrovolných návratů. Baví mě to. Já dělám jen věci, které mě baví. Tohle je navíc prospěšné, učitečné a hlavně vidím výsledky.

 

Proč jsi zakotvil v Praze? V Česku máme i řadu jiných zajímavých měst.

Jak jsem z velkého města, nikdy mě nenapadlo jít do menšího. Teprve nyní s manželkou zvažujeme, že bychom se přestěhovali do nějakého městečka v okolí.

 

V čem je Praha jiná od Novosibirsku?

Samozřejmě v architektuře, Praha je starobylé město, na rozdíl od mého rodiště. Dominantami Novosibirsku jsou šedé komunistické budovy, které jsou považovány za architektonické památky. V Praze je také větší horko, drží se déle. Zima je v Novosibirsku naopak osm měsíců a teploty dosahují mínus 35 i 40 stupňů.

 

Jak se s tím dá vypořádat?

Je tam úplně jiné oblečení – bundy, čepice i rukavice, lidé nosí termoprádlo z jiných materiálů. Moje babička má v bytě v paneláku ústřední topení a má uvnitř za jakýchkoliv okolností 35 stupňů. Má tam neskutečné horko. Sibiřská zima je navíc úplně jiná než tady. Je sušší, ty teploty se snáší mnohem lépe. Když je člověk dobře oblečen, může venku strávit i dvě hodiny. Ten vzduch je naopak i příjemný, proventiluje plíce a v zimě lidé nebývají téměř vůbec nemocní.

 

Cizinci o Praze často básní, bývá to jedna z destinací, kterou mají vysoko na svém seznamu. Co máš na Praze rád ty? 

Je rozdíl, jestli tu člověk žije, nebo jede na návštěvu. Jako turista je člověk vždy nadšený, neví kam dřív jít. Ten wow efekt u mě už samozřejmě opadl. Musím ale říct, že tu z hlediska bydlení a žití je vše, co je potřeba. Nepostrádám tu nic. Je tu výborná doprava, lepší jsem ještě nikde nezažil, a to cestuji opravdu hodně. Je tu spousta infrastrukturních objektů i vysokých škol, které jsou zdarma také pro zahraniční studenty, pokud se učí v češtině. V okolí jsou hrady a zámky, je tu pestrá nabídka míst, kam se člověk může jet podívat. A pamětihodnosti v Praze jsou neskutečně krásné. Líbí se mi tady.

 

Je Praha dobře připravená na příliv cizinců? Mají tu integraci v porovnání s jinými městy snadnou?

Upřímně?

 

Jistě.

Vnímám to ze dvou stran. Praha je skvěle připravená, je tu široká nabídka dobrých organizací. Už jen web www.metropolevsech.eu je obrovskou podporou pro samostatnou integraci cizinců. Na druhou stranu vnímám určitý potenciál ke zlepšení chování Pražanů a jejich přístupu k integraci. Mám pocit, že v regionech se tolik neřeší, jaké je člověk národnosti, spíše je posuzován podle svých činů. Tady mi přijde, že se více nálepkuje. Věřím ale, že větší příliv Ukrajinců ten trend trochu promění. Ukáží Pražanům, že Ukrajinci jsou součástí Evropy a bude se nálepkovat méně.

 

Jak rusko- nebo ukrajinskojazyční obyvatelé Prahy vnímají změny v chování Čechů od zahájení ruské invaze na Ukrajinu?

V několika skupinách a chatech vnímám neskutečné sjednocení lidí bez ohledu na národnost. Češi si dopisují s Rusy i Ukrajinci, pokud je potřeba převézt humanitární pomoc nebo prchající lidi. Cítím velkou snahu pomoci.

 

Což může být jen určitá část společnosti. Pak tu může být část lidí, která ruskojazyčné obyvatele moc nemusí. Proto se ptám, zda se ty aktuální negativní nálady vůči Rusku promítají do chování Pražanů k ruskojazyčným obyvatelům města. 

Já se přiznám, že nemám čas vnímat negativní postoje a reakce, zaměřuji se na ty pozitivní. Samozřejmě jsem zaregistroval případy, kdy vyučující na univerzitách nechtěli učit Rusy. Je to věc svědomí těch lidí. Já nemůžu ovlivnit jejich chování jinak, než tím svým. Nyní považuji za důležité pomáhat potřebným a snažit se o nastolení míru.

 

Jako Rus teď pomáháš občanům státu, proti kterému tvá vlast vede válku. Není to paradox? 

My se v těch skupinách a chatech vůbec na Rusy a Ukrajince nerozdělujeme. Jsme tam Kazaši, Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Uzbekové. Všichni se sjednotili proti válce. Nechci, aby si lidé mysleli, že celé Rusko podporuje vládu. Historicky je dané, že lidé v Rusku nemají skoro žádný vliv na to, co se děje ve vrchních patrech. Běžní lidé se do nich nedostanou. Je to svět sám pro sebe. Volby jsou skoro pokaždé zmanipulované. Obávám se, že bez použití síly to v Rusku není nyní možné změnit. Ne všichni v Rusku válku na Ukrajině podporují a pro většinu lidí z mého okolí to byl šok. Včera mi zrovna psal můj spolužák z kadetního oddílu, který pak pokračoval do armády, že ho chtěli poslat na Ukrajinu a on proto včera dal výpověď.

 

Objevují se diskuse o tom, zda Rusové vůbec vědí, co se na Ukrajině i ve světě děje. Mají možnost získat informace?

Jen výjimečně. Lidé, kteří jsou zvyklí na televizi, se dozvědí jen oficiální zprávy. Cenzorní úřad zablokoval veškerá média, která vydávají zprávy, které se svým obsahem liší od oficiálních názorů Kremlu. Spousta z novinářů nezávislých médií je umlčována, mnoho z nich je nezvěstných nebo zavřených. Na druhou stranu ti lidé, kteří používají VPN, se k informacím dostanou. Teď však v Rusku nefunguje Facebook, mluví se o zablokování Instagramu. Rusko si léta budovalo systém tak, aby se nedal svrhnout.

 

Je mezi Rusy povědomí, že probíhá cenzura? Věřili by vůbec necenzurovaným informacím od nás ze Západu?

Je to to jediné, co můžeme udělat. Otázkou je, jaký to pak bude mít efekt. Včera jsem se kvůli aktuální situaci pohádal s rodiči, předevčírem jsem musel dočasně zablokovat vlastního bratra. Nesmím dopustit, aby mé úsilí, které teď věnuji pomoci lidem, někdo zpochybňoval a rozptyloval mě tím.

 

Jsi v rozporu se svou rodinou v (ne)podpoře invaze?

Bohužel. Já to na druhou stranu chápu. Oni se opírají o ty informace, které mají k dispozici. Vycházejí z ruské státní televize, kde říkají, že vůdce přinesl mír na Donbas, střílí jen po vojenských základnách a žádný civilista není dodnes zabit. Přitom já, když jsem přijel na hranice s Ukrajinou, jsem ty utíkající lidi viděl na vlastní oči.

 

Jak Rusům ukázat, že se ty věci mají jinak?

Přiznám se, že nevím. A proto dělám, co umím a pomáhám lidem.

 

Mohou sankce něco změnit? Rubl se propadá, před bankami se tvoří fronty. Může dojít k probuzení běžných Rusů?

Určitě ano. Za krok správným směrem považuji zmrazení aktiv Ruské centrální banky. V podstatě to znamená zákaz obchodování s valutami a devizami. V Rusku už omezili vydávání dolarů. Běžní občané se k nim vůbec nedostanou. Před bankomaty se tvoří několikahodinové fronty, ty nemají už ani peníze a ani je do nich nedoplňují. Dá se v nejhorších scénářích očekávat hyperinflace a devalvace rublu.

 

Vědí lidé z tvého okolí v Rusku, z jakého důvodu budou nyní výrazně chudší?

Dnešní propaganda bohužel říká, že jde o nepřátelské útoky Evropy a Spojených států na Rusko. Lidé, kteří to dění sledují, samozřejmě vědí, co se děje, a snaží se ty informace šířit dál. Zevnitř. Těm lidem ale hrozí poměrně velký postih. Aktuálně je za jakoukoliv pomoc Ukrajině a šíření nepravdivých zpráv vyhlášena trestní odpovědnost do dvaceti let za mřížemi. Myslím ale, že dopad to mít bude. Ono nejde sedět doma, neustále nadávat a jen koukat, jak peníze mizí. Věřím v to, že v určitém okamžiku nastane obrat a lidé půjdou do ulic. Musí se to ale odehrát hlavně v Moskvě.