Tigran Hovakimyan

Jako jet na výlet, který nikdy nekončí

Tigran Hovakimyan je sedmadvacetiletý stand-up komik původem z Arménie. Do Prahy se s rodiči přestěhoval, když mu bylo sedm. Začal obratem chodit do české školy, přestože nerozuměl ani slovo česky. Živí se jako instruktor v autoškole, kde také poznal svou manželku, jedenadvacetiletou Alinu Šuvajevu z Moskvy, která je studentkou Bankovního institutu. Jak se k Tigranovi jako cizinci chovali spolužáci ve škole? Existuje v Praze arménská komunita? Jaká mají tito mladí manželé v Praze oblíbená místa a proč se rozhodli v Praze zůstat? 

 

Jak ses, Tigrane, dostal do Prahy?

Přistěhoval jsem se sem s rodiči přesně před dvaceti lety. Bylo mi tehdy sedm let. Po tom, co jsme přiletěli, jsme rovnou jeli do Berouna. Tam jsme bydleli rok, vlastně ani nevím proč. Žili jsme tam v suterénním bytě u jedné paní. Do roka jsme se odstěhovali do Prahy, kde jsme už zůstali.

 

Proč jste z Arménie odešli?

Protože tam nebyly dobré podmínky pro život. Nebyla tam pořádně elektřina, voda tekla jen třeba dvě hodiny denně. Takže jsme chtěli elektřinu i vodu a samozřejmě jsme měli i další základní lidské potřeby. O složitou politickou situaci nešlo.

 

Proč padla volba právě na Prahu?

Táta už tu měl nějaké známé, už tu dříve jednou byl a měl tu tedy i základní zázemí. Myslím, že proto jsme se přestěhovali právě do Česka.

 

Jaké to je pro sedmiletého kluka, když opustí domov, přijede do nové země a začíná vlastně od začátku?

Je to jako jet na výlet, který nikdy nekončí. Začal jsem chodit do školy, tehdy jsem neuměl ani slovo česky. Když učitelka mluvila, vůbec jsem netušil, co říká. Proto jsem všechno opakoval po jednom spolužákovi. Když nám například vysvětlovali, jak se v jídelně chodí pro jídlo, zase jsem to po něm opakoval. Problém byl, že on si šel třikrát přidat a já jsem pořád chodil s ním. K tomu jsem nemohl vrátit to nedojedené jídlo, protože jsem nevěděl kam. A pak jsem se pozvracel (smích). Za půl roku už to ale všechno bylo v klidu a já jsem začal mluvit plynně česky.

 

Pomohla ti znalost ruštiny? Nebo jak to, že sis češtinu za tak krátkou dobu přirozeně osvojil?

My jsme před Českem žili ještě rok na Ukrajině, kde jsem se naučil rusky, protože jsem tam chodil do školky. Doma jsme mluvili výhradně arménsky. Ve škole se to ale tak nějak přirozeně stalo.

 

Jak tě vnímali spolužáci?

Člověk by asi čekal, že mě jen tak nepřijmou, ale byly to sedmileté děti. Děti neznají nenávist a předsudky. Je jim to úplně jedno. Přišlo to až na druhém stupni. Zřejmě něco pochytily od rodičů nebo z televize, a tak mi občas při hádkách nadávali do národnosti nebo barvy pleti. Nestávalo se to ale moc často. Člověk si na to zvykne. Když ti nadávají, že jsi při těle, tak to můžeš změnit. Můžeš míň jíst a budeš jiný. Když jsi ale snědý, tak s tím nic neuděláš. Musíš se s tím jenom vyrovnat.

 

Věnovali spolužáci pozornost tomu, odkud jsi? Co říkali na tvé jméno Tigran?

Ani ne. Jakmile (podle mojí zkušenosti) mluvíš česky a bez přízvuku, tak je jim vlastně úplně jedno, odkud jsi. Pokud máš přízvuk, například ruský, tak tu ta bariéra je. Nedávno jsem našel na internetu, že je nás v Česku celkem asi dvacet sedm Tigranů. Se jménem jako takovým problém nemám, ale musím ho pořád opakovat. A s příjmením je to ještě horší (smích).

 

Jak se podařilo zapadnout do společnosti tvým rodičům? Nebylo to pro tebe jako pro dítě trochu jednodušší?

Naši nejsou dodnes úplně zapojení do společnosti. Když sem přišli, bylo jim už třicet. Normálně tu fungují, ale nemají například žádné české kamarády. Baví se jen s ruskojazyčnou komunitou. Můj táta proto mluví napůl česky a napůl rusky, takovou směsicí obou jazyků. Máma, od té doby, co pracovala u jedné české společnosti, mluví česky poměrně dobře.

 

Našli tu rodiče uplatnění?

Táta byl učitel tělocviku a máma byla v domácnosti a příležitostně pekla pro známé dorty. Později se táta začal živit obchodem, vybudoval nějakou restauraci, zavedl ji a následně ji prodal. Takové věci dělá dodnes. Takový obchodník s pšenicí (smích).

 

Považuješ Prahu za svůj domov?

Určitě. Pocházím sice z Arménie, ale vrátit bych se tam nechtěl. Praha je místo, kde jsem vyrostl a kde jsem si zvykl. Do Arménie ale pravidelně jezdím za rodinou. I když teď jsem tam nebyl skoro pět let kvůli vojně. Tu mi sice odpustili, protože mám ploché nohy, ale byl jsem povolán na nějaké přezkoušení, ke kterému jsem se nedostavil. Tak se tam teď nehrnu a navíc mi propadl arménský pas. Mám totiž dvojí občanství.

 

Čím se živíš?

Vystudoval jsem mezinárodní vztahy. Chvíli jsem pracoval na malajském velvyslanectví, ale to se mi nelíbilo. Tam jsem se naučil dobře anglicky. Posléze jsem pracoval jako herec v Medvědím divadle pro děti. Je to divadlo, se kterým se jezdí po školách a hraje se v angličtině. Pak jsem si jednou všiml, že se dělá casting na stand-up comedy, kterým jsem prošel, a od té doby se mu aktivně věnuji. To je také to, co bych chtěl dál dělat. Dělat výstupy a moderovat. Teď se živím především jako učitel v autoškole.

 

Jak se stane, že se herec dostane k profesi instruktora v autoškole?

Potřebuje prachy (smích). Teď ale vážně. Dostal jsem se k tomu úplnou náhodou přes známé svých kamarádů. Člověk musí odchodit speciální kurz a následně složit zkoušky pro udělení profesního osvědčení před komisí z Ministerstva dopravy. Po tom, co projdeš – jako u maturity – můžeš začít pracovat jako instruktor. Teď je to dva roky, co jsem začal jezdit. Upřímně bych s tím chtěl ale už přestat – jako s kouřením (smích). Nebaví mě to. Rád bych prostě dělal stand-up a moderoval nejrůznější akce.

 

Existuje v Česku arménská komunita?

Když jsme přijeli, bylo tu tak dvanáct arménských rodin. A ty rodiny se všechny mezi sebou znaly. Postupem času jich přibývalo. Na začátku to bylo hodně stmelené. Slavili jsme společně Nový rok nebo Vánoce, hráli jsme jako děti před dospělými divadlo, vždy se v Praze pronajal nějaký obrovský sál. Teď se to zřejmě děje v určité podobě dál, ale já se toho už moc neúčastním. Kamarádi stejně jako já odrostli a každý máme své zájmy. O sobotách ale pořád funguje například arménská škola.

 

Jak taková arménská škola vypadá?

Nachází se v Celetné ulici, jak je Karlova univerzita. Každou sobotu v deset tam začíná výuka arménštiny – od začátečníků po pokročilé. Tam rodiče dávají své děti, aby se naučily psát a číst arménsky. Já jsem byl jeden z prvních studentů, když se to otevřelo. Psaní jsem už ale zapomněl, nebyl jsem tam dlouho. Škola ale funguje dál, lidé kolem ní se znají.

 

Proč rodiče své děti do takové školy posílají?

Hodně rodičů dbá na to, aby se náš jazyk neztratil. Náš táta v tom byl celkem urputný. Když jsme se se ségrou doma bavili česky, tak na nás křičel, ať mluvíme arménsky, že česky se můžeme bavit se spolužáky ve škole.

 

Nedávno ses oženil. Jak se to přihodilo?

No, šel jsem po ulici, uklouzl jsem a normálně jsem spadl prsteníčkem na prsten a bylo to (smích). Ne, já jsem poznal svou manželku v autoškole. Je má bývalá studentka. Začali jsme spolu během autoškoly chodit a pak jsem ji požádal o ruku. To se stalo při jednom mém vystoupení, když bylo v sále asi tři sta lidí. A celé divadlo začalo křičet, tleskat a fotit. Asi do čtyř měsíců jsme se vzali. Manželka je z Ruska, z Moskvy. Je čtvrtinová Arménka, což se taky počítá (smích). A je to skvělý. Chtěli bychom tu oba zůstat. Líbí se nám tu.

 

Jak jsi sem přišla ty, Alino?

A: Před čtyřmi lety jsem sem přijela na kurz češtiny a potom jsem tu začala studovat vysokou školu. Tehdy sem totiž odjel můj bývalý přítel studovat a přišla nám jako nejlepší varianta, abych jela za ním. Navíc pokud člověk v Česku studuje státní školu v češtině, je vzdělání zdarma. Nakonec jsem se ale rozhodla jít na soukromou školu, kde sice platím školné, v porovnání s Moskvou je to ale pořád mnohem levnější. Původně jsem si chtěla jen dodělat vysokou školu a vrátit se zpátky domů do Moskvy. Ale pak jsem šla do autoškoly a tam se to nějak zamotalo (smích).

 

Líbilo se ti v Praze, když jsi sem přijela?

A: Já jsem tu právě vůbec nechtěla zůstat. Nelíbilo se mi tu. Byla jsem tu úplně sama, všechno pro mě bylo cizí. A když tu nikoho pořádně neznáš, nemáš tu žádné blízké nebo rodinu, je to strašně těžké. Změnilo se to, až když jsem začala chodit s Tigranem.

 

Jakou máš ty zkušenost s českou společností?

A: Já mám docela silný ruský přízvuk a mé zkušenosti s lidmi jsou tedy hodně jiné než ty, které ti popisoval Tigran. Jakmile promluvím, začnou se někteří lidé chovat úplně jinak. Lidé tu obecně nemají moc rádi Rusy. Já sama mám jeden hrozný zážitek ze školy, když jsem měla zkoušku a dostala jsem otázku, na kterou jsem vůbec neznala odpověď. Zkoušející se mě zeptal na největší zemi v 19. století, která obchodovala. Řekla jsem mu popravdě, že nevím, ale že by to mohlo být Rusko. A on na mě začal v tu ránu řvát, že jsem z Ruska, mám prezidenta Putina a řadu dalších věcí. Já jsem přitom o Putinovi nic neřekla, ale musela jsem poslouchat, že si my Rusové myslíme, jací jsme králové. Chci ale říct, že se takhle nechovají rozhodně všichni. Záleží na člověku. Mnohým lidem je to úplně jedno – jsou přátelští a usměvaví. Spíš se u některých setkávám s tím, že jakmile zjistí, že jsem z Ruska, přestanou se usmívat a nejsou tak nápomocní.

T: Na mě před nedávnem nějaký řidič z auta zakřičel: „Ty Cikáne arabskej!“ Což mi přišlo hrozně vtipné. To totiž musí být pro takového člověka to nejhorší stvoření na světě, ještě by mohl být gay (smích). To je tak asi jediný příklad z poslední doby, co si pamatuji. Jinak se s tím moc nesetkávám.

 

Kdybyste měli zobecnit, jak byste ohodnotili Čechy nebo obyvatele Prahy?

T: Já si myslím, že obecně pro lidi v Česku platí, že kdyby fakt viděli nějakého člověka v nouzi, pomohli by mu. Že to může být úplně jinak než s těmi příspěvky na internetu, kde by někteří diskutéři potápěli lodě s lidmi. Ve skutečnosti věřím, že by jim mnozí pomohli. Praha je také obecně více multikulturní. Mimo hlavní město lidé spíš více neví, neznají moc cizinců nebo odlišných lidí. Možná se i právě proto více bojí.

A: V Rusku to je úplně jinak. Máme tam různé národy, proto to celé chápeme trochu jinak. Víme, že všichni jsou prostě různí. V Česku jsou možná spíše lidé zvyklí, že jsou si všichni podobní, že Čecha tak nějak poznáš. U nás ale Rusa podle vzhledu nepoznáš. Každý vypadá jinak. Současně jsme různě namixovaní – například matka Ruska, táta Armén a už to dítě bude vypadat jinak. To, co z tebe Rusa dělá spíš, je ruský jazyk. Když ale člověk rusky naopak nemluví, tak se může stát, že mu lidé řeknou, že je v Rusku, tak má mluvit rusky.

 

Kam v Praze rádi chodíte?

A: Máme jedno takové místo – stadion Strahov. Je tam krásný výhled. Chodíme tam v létě. Když je teplo, jsou tam skvělé večery. Vezmeš si kafe, sedíš a koukáš na Prahu.

T: Rádi taky jezdíme do centra. Zaparkujeme na Národní třídě a dáme si kolečko přes náměstí Republiky a Staromák. I když poslední dobou je tam hrozně moc turistů a není to tak příjemné. Hodně času spolu ale trávíme taky po divadlech. Alina chodí se mnou na stand-up a teď také v posledním roce začala dělat výstupy i ona sama. Teď tedy ještě společně držíme dietu a chodíme plavat (smích).

 

Co se vám naopak na Praze nelíbí?

A: Jedna věc, která je pro mě taková divná, jsou české hospody. V Moskvě, když jdeš do sebehorší restaurace, bude mít obsluha vždy určitou úroveň. Tím myslím, že budou číšníci nebo servírky hezky oblečení a budou se umět chovat. Tady v Praze si musíš umět vybrat. Občas tu má člověk pocit, že jim jsi jako zákazník úplně jedno. V Moskvě by ti pomalu leštili boty.

 

Co se vám na Praze a Pražanech nejvíc líbí?

A: Z mého pohledu jsou tu lidé víc přátelští než v Moskvě. Když přijdeš do obchodu, pěkně tě pozdraví a pak ti poděkují za nákup. V Rusku tě buď nepozdraví vůbec, nebo to bude jen tak z donucení. Tady člověk jde venku, nebo jede tramvají, na něco se cizího člověka zeptá a dá se s ním jen tak přirozeně do řeči.

T: Mně se na Praze a Česku líbí i jiný aspekt – aktuálně to je asi nejbezpečnější stát v Evropě. Naprosto skvělá je také pražská hromadná doprava – všechno je díky ní blízko a jezdí včas. A v neposlední řadě se mi hodně líbí, že Praha začíná být multikulturním městem. Někteří lidé křičí, že nechtějí multikulti, ale v Praze už to dávno je, že jo (smích)? Cizinci by se zase měli snažit více zapojit do společnosti. Když jsem třeba byl ve škole jako jediný cizinec, se všemi jsem se bavil. Jakmile ale bylo ve třídě pět ruskojazyčných žáků, bavili jsme se už jen mezi sebou. A to je podle mě špatně.

 

Chceš tady zůstat, Alino?

A: Už musím, nemám na výběr (smích).

T: Ne, musíš říct: Chci tady zůstat, moc se mi tu líbí. A tak.

A: Mně se tady teď líbí, žije se mi tu komfortně, ale jen proto, že jsem tady teď s Tigranem. Kdybych tu měla být sama, odjela bych rovnou do Ruska. Ale to platí všude, to neplatí jen pro Prahu. Je důležité mít kamarády a lidi, kterým na tobě záleží. Jinak to je hodně smutný život.

 

Rozhovor vedl: Lukáš Houdek

Autor fotografií: Lukáš Houdek