Tují, porodní asistentka

Viet Up, z.s. je nezisková organizace, která se zasazuje o lepší soužití a vzájemného pochopení mezi českou společností a vietnamskou diasporou v ČR. Na svém facebooku pravidelně zveřejňuje příběhy s názvem Humans of Banana. Série má za cíl ukázat rozmanitost profesí a projektů Banánových lidiček.

S jejich svolením vám nyní přinášíme příběh porodní asistentky Tují.

„Spousta lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala tenhle obor… proč zrovna chci být porodní asistentka?! Odpověď je jasná! Když jsem poprvé viděla porod, pamatuju si to jako by to bylo včera.. budoucí maminka křičící bolestí, zvědavý tatínek, co ji držel za ruku.. říkala jsem si „sakraaa to fakt musí bolet, proč jí nedají něco na bolest“… a pak to bylo… maminka zatlačila a na jeden nádech porodila toho malého drobečka… a v tu chvíli jsem to viděla, tu radost spokojené maminky, jak moc se na něj těšila, a tu lásku, kterou si pro něj šetřila, a to štěstí, které jí bylo dopřáno… ještě před pár vteřinami prožívala největší bolest a teď nic víc než jen radost z nového života. A tak jsem tam tak stála a byla dojatá celou tou slávou spolu s rodiči toho malého andílka… tak jsem si řekla… tam chci jednou stát a být právě ta osoba, která drží toho malého jako první, ta první osoba, která ho přivítá na tomto světě… když jsem pak viděla, jak porodní asistentka přišla pogratulovat rodičům… vzala toho malého do náruče, hleděla mu do očí a řekla „Vítej mezi námi, přeju ti to nejlepší v životě, co tě kdy potká, buď silný a statečný!“ To mě natolik dojalo, že jsem opravdu brečela a řekla si to je ono!! Takový pocit chci mít už vždycky. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala a ani litovat nebudu… I když jsem již jednou tento obor studovala a bohužel nedokončila… byla jsem hrozně ztracená… nevěděla jsem co dělat… protože u zkoušky, u které jsem neuspěla, mi profesorka řekla, že na to nemám, ať raději jdu ve stopách svých rodičů, a že na tržnici najdu větší uplatnění…

Byla jsem na dně. Dokonce jsem šla pracovat na urologii… abych si našla jiný obor.. ale ne.. nebylo to ono… a pak jsem se znovu rozhodla to zkusit… přece jenom… když se malé dítě učí chodit a i když při těch pokusech neustále padá, tak stejně pokaždé vstane a pokračuje dál, dokud se nenaučí doopravdy chodit… nevzdává se.. Já to také nechtěla jen tak vzdát. Porodnictví se už věnuju skoro 6 let (vystudovat trvá stejně dlouho, jako medicína). Byla to opravdu dlouhá a vážně těžká cesta.. Tolikrát jsem to chtěla už vzdát, při probdělých nocích učením… a pak se mi i v červnu nepovedly státnice napoprvé, tak už jsem byla opravdu na pokraji svých sil… ale o 2 měsíce později se mi to konečně povedlo a já se mohu pyšnit svým opravdu těžce vydřeným titulem Bc.

Ve skutečnosti nejsem ještě na konci svého cíle, protože v porodnici, kde teď pracuji, není už pro mě místo na porodním sále, tak jsem na oddělení pro rizikové těhotenství, kde jsem zjistila, že mě práce na tomto oddělení také baví, ale i tak přesto věřím, že se jednou dostanu na porodní sál a budu moct konečně dělat svou vysněnou práci a tím si tak konečně splnit svůj sen…

A pak je tu ještě jedna věc, zjistila jsem, že díky své práci mohu pomáhat dalším ženám, konkrétně vietnamským ženám, které se bohužel česky nedomluví. Každá rodička je jiná, má své specifické potřeby, a tak také každý porod probíhá různě. Během těhotenství a porodu jsou ženám předávány důležité informace, často během komunikace s vietnamskou ženou naráží zdravotnický personál na jazykovou bariéru. Proto tu jsem, abych s nimi mohla komunikovat, a tím dodat těmto ženám pocit bezpečí a jistoty, aby se nebály rodit v cizím prostředí.

Samozřejmě mi je jasné, že nedokážu pomoci všem vietnamským ženám, když pracuji v jedné porodnici, a tak jsem se rozhodla pro otevření předporodních kurzů ve vietnamštině, kde se budu snažit budoucím maminkám sdělit důležité informace ohledně těhotenství, porodu a šestinedělí, aby věděli co je čeká a co mají dělat, když nebudu moct být s nimi u porodu. Bude se jednat zatím o první vietnamské předporodní kurzy v ČR, tak snad to nebude ostuda… Držte mi palce!“