Žije v Praze, spolupracuje se světovými režiséry. „Jako gay se tu cítím bezpečněji než v Kanadě,” říká kreslíř

Kurt van der Basch je pětačtyřicetiletý Kanaďan žijící přes dvě dekády v Praze. Jako vystudovaný pianista přišel na konci 90. let s vidinou životního restartu. Díky svému talentu v kreslení se uchytil u mezinárodních filmových produkcí a jako autor storyboardů pracoval na filmech jako Star Wars, Jurský park nebo Atlas mraků. Spolupracoval tak s předními světovými režiséry. Žije na Smíchově a spolu se svým partnerem Adamem mají vášeň pro nonstop bar u tamního nádraží, Rekola i Olšanské hřbitovy. Jaké byly jeho začátky v devadesátkové Praze? Proč se jako gay cítí v Praze bezpečněji než v kanadském Halifaxu? A proč se někdy vyplatí přistoupit ke zjevně trapným seznamovacím gestům? 

 

Z jaké pocházíš rodiny?

Matka je Kanaďanka, otec holandský imigrant. Působil v armádě, takže jsme hodně cestovali, nejčastěji jsme ale pobývali na východním pobřeží. Vystudoval jsem hru na klavír. Vždycky mi ale šlo kreslení a někdy v polovině studií mi došlo, že nemám dostatečný talent a drive, abych byl pianista. Uměl jsem ale dobře kreslit a to byl vlastně i důvod, proč jsem do Prahy odjel. Bral jsem to jako svůj životní restart. Bylo totiž těžké se vymanit z toho hudebního světa a být stále doma.

 

Jaké byly tvé začátky v Praze?

Přijel jsem v roce 1999 s plánem zůstat jen pár měsíců a jako tehdy snad každý cizinec učit angličtinu. Jak jsem se do toho pustil, začal jsem učení angličtiny nesnášet. Nebavilo mě to a popravdě jsem v tom ani nebyl dobrý. Pracoval jsem tedy postupně v různých barech a tím jsem se poměrně rychle naučil základy češtiny, díky nimž jsem mohl s lidmi komunikovat. Tehdy totiž mluvilo anglicky jen velmi málo lidí. Našel jsem si přítele a dostal jsem místo u Filmových ateliérů Barrandov. Nebyl tedy důvod, abych se z Prahy vrátil zpátky. Měl jsem tu mnohem lepší život, než bych býval měl v Kanadě.

 

Díky naplánovanému restartu a kreslení?

Chtěl jsem se stát umělcem, původně jsem se ale spíš chtěl věnovat současnému umění, stát se skutečným malířem. Po půl roce v Praze mi kamarádka, která pracovala v barrandovských ateliérech, řekla o britském týmu, který tu zrovna natáčel. V uměleckém oddělení právě hledali asistenta. Šel jsem tedy na pohovor, ukázal jim své kresby a oni mě vzali. Řekli ale, že budu kreslit minimálně, měl jsem jim spíš vařit kafe a kopírovat. Nakonec jsem ale kreslil dost. Hned jsem dostal nabídku práce na dalším filmu a pak přišly zase další. Popravdě jsem nikdy nemyslel na to, že bych mohl své kreslení uplatnit v komerční sféře, najednou jsem ale začal vydělávat skutečně dobré peníze. To se s tím, co jsem před tím bral v Erra Café, nedalo vůbec srovnat. Můj sen stát se současným umělcem se rozplynul, ale to mi nakonec nevadilo. Mohl jsem se věnovat umění a zaplatit z toho nájem. Postupně jsem u filmu vystřídal různé pozice, až jsem před šestnácti lety našel tu, která mě skutečně baví.

 

Na prvním pohovoru ti řekli, že moc kreslit nebudeš, ale nakonec jsi kreslil. Co si mám pod tím kreslením představit?

První byl film, který se odehrával v čínském fantasy nebi. Nemůžou tedy jen tak zajet do IKEA a nakoupit kompletně vybavení pokojů. Vše musí být navrženo speciálně pro ten film. V Česku máte skvělé rekvizitáře, kterým dáte kresbu a oni podle ní vyrobí perfektní produkt. Jelikož došlo ve filmu ke změnám, neměli nikoho, kdo by tak narychlo několik předmětů navrhl, a tak jsem dostal seznam věcí, které jsem měl nakreslit v několika verzích a oni si pak jednu z nich vybrali. Nedělal jsem ale tuhle práci moc dlouho. Zajímalo mě víc vyprávění příběhů.

Co tedy děláš dnes?

Storyboardy. Tehdy hledali někoho, kdo by je kreslil velmi rychle a z hlavy, spolupracoval by přímo s režisérem, který má v ruce scénář, a společně by vytvořili v podstatě návod pro tým, jak má který záběr vypadat. Protože scénář říká jen, že Lukáš a Kurt spolu pijí v obýváku kafe. Ta situace se dá ale natočit několika způsoby. Kamera nás může zabírat od dveří nebo přes tvé rameno, případně ze stropu. Tým potřebuje vědět, co od nich režisér chce. Zjistí tím také, co všechno je potřeba. Že například tato zeď v záběru vidět nebude, není ji proto nutné stavět a ušetří se tím peníze. Ještě důležitější je to u nákladných velkofilmů plných speciálních efektů. Sedíš tedy s režisérem, on říká, jak si to představuje, a ty to během toho kreslíš. Spousta režisérů si také nechá poradit, často očekávají můj vlastní vklad. Současně je to příležitost poznat zblízka skvělé světové režiséry. Najednou s nimi sedíš u nich v kanceláři a máš možnost zjistit, jak přemýšlejí, jak pracují.

 

Znamená to tedy, že existuje ke klasickému scénáři ještě obrázkový scénář?

To dělají bratři Cohenové, jinak se to běžně nedělá. Já jsem takto celé kreslil jen dva filmy. Možná překvapivě to byly nízkorozpočtové snímky, které sice musely zaplatit mě jako kreslíře, ale ušetřily mnohem více, protože díky tomu mohly plánovat a neměly zbytečné výdaje navíc.

 

Jaký je život v Praze dnes?

Miluju ho. Jsem tu už jednadvacet let. Zpočátku, když jsem ještě neměl moc peněz a nemluvil jsem česky, cítil jsem to jinak. Dnes je také podoba života v Praze dost odlišná, ne vždy to tu bylo tak přátelské. Někteří lidé tehdy dokázali být dost hnusní, případně existovaly kulturní rozdíly, které jsem tak vnímal.

 

Jaké kulturní rozdíly?

Například prodavačky a způsob, jakým lidé cizincům odpovídali. Bylo to pro mě neuvěřitelně frustrující. Přišel jsem z jedné z nejpřátelštějších zemí na světě do země, kde jsou lidé podezřívaví. Pokud někam vlezete s velkým úsměvem, utečou a budou pištět. Jsou podezřívaví. „Co ten člověk po mně chce?“ Někdy mě to ubíjelo, když jsem se snažil navázat s lidmi kontakt. Byla ale i má chyba, že jsem očekával, že se Češi budou chovat jako Kanaďané.

U vás je to v tomto jinak? Jsou Kanaďané vždy příjemní?

Obecně jsem si všiml toho, že se Severní Amerika liší od Evropy, a zejména od Česka, tím, že zdvořilost a přátelskost tu není jedno a to samé. V Česku můžete být perfektně zdvořilí, ale dělat to s výrazem ledové královny. Za posledních deset let se to ale dost změnilo. Vyrůstá tu generace lidí, kteří hodně cestují a poznávají jiné kultury. A poznávají také, o kolik příjemnější je pro člověka, když někam přijde a chovají se k němu přátelsky. Kapitolou sama pro sebe tu byly různé úřady, které tím byly proslulé. Expati mají kvanta historek, které si mezi sebou stále vyprávějí. Tvrdí sice, jak to nenávidí, ve skutečnosti to ale všichni milují, protože to dává Česku punc exotiky. I to se ale dost zlepšilo, jen pošta v tom asi hraje Posledního Mohykána.

 

A jak je to s homosexualitou?

V Kanadě bych nikdy nešel sám centrem Halifaxu po půlnoci a čekal, že bude všechno v pohodě.

 

Protože jsi gay?

Ano. Zejména kdybych byl gay, který to nedokáže skrýt. Očekával bych minimálně verbální napadání. Je to tam na denním pořádku.

Kanada patří mezi velmi liberální země, ke kterým v mnohém vzhlížíme. 

Legálně ano, současně to je ale machistická dělnická společnost, jsme také více nábožensky založení. Tady jsem se nikdy necítil ohrožený, nezažil jsem tu nikdy urážky kvůli mé orientaci. Možná jen výjimečně.

 

Čím to je?

Myslím, že to je koktejl věcí. Především tu panuje taková až neuróza, kdy lidé nezasahují do problémů druhých, protože by se pak staly také jejich problémy. Na jednu stranu je to špatně, na druhou si ale díky tomu hledí svého. Jen se podívej na to, kolik se v Praze točí porna. Lidem je to prostě jedno. Sexuální liberalismus tu podle mě hodně souvisí právě s tím, že jste ateisté.

 

Tvůj partner je Adam Podhola, zakladatel organizace Zachraň jídlo. Jak jste se poznali?

Žil jsem dlouhá léta v registrovaném partnerství, pak jsem hodně pracoval na několika filmech v Londýně a přestalo to fungovat. Rozvedli jsme se. S Adamem jsme se potkali na seznamovací aplikaci Grindr a on pak konverzaci přesunul na Instagram, což se mi líbilo. Nějakou dobu jsme si občas psali, nikdy jsme se ale nepotkali. Pak mě jednou můj kamarád Honza vytáhl do kavárny Mlýnská na Kampě, strašně jsem se tam opil a zahlédl jsem tam Adama. A dostal jsem skvělý nápad, že ho půjdu, úplně opilý, pozdravit. Kamarád mě přemlouval, ať to nedělám, ale já jsem si nedal říct. A tak jsem k němu přišel a udělal jsem takovou tu věc s nosem, že jsem mu ho ukradl. Tehdy mi to přišlo jako skvělý seznamovací grif, kamarád brečel smíchy. Ale život je plný překvapení a Adam mi druhý den napsal a vytáhl mě na skleničku. Přišel mi úplně skvělý. A tak jsme spolu už tři roky.

 

Jaké je společné bydlení v Praze? 

Je to moc hezké. Hrajeme spolu na klavír, cvičíme duety, vaříme spolu, trávíme spolu hodně času. Problém šťastného vztahu je, že ztloustneš, tím spíš při lockdownu. Teď se s tím snažíme něco konečně udělat.

Jaká místa máš v Praze rád?

Opravdu miluju Olšanské hřbitovy. Občas tam jen tak chodím přemýšlet. Když se tam člověk prochází a jsou všude kolem něj mrtví lidé, najednou mu jeho starosti nepřijdou tak zásadní. Když mi pak do Prahy přijedou nějací hosté, většinou je tam vezmu. Je to magické místo. Líbí se mi také, jak se proměnily Pražské náplavky, přestože když se tam vydám, mám trochu pocit, jako bych tam přišel vyzvednout své dítě. Osazenstvo je totiž strašně mladé. Přestože tam sklenička vína stojí přes stovku, rádi s Adamem zajdeme do podniku Na břehu Rhôny na Výtoni. Přopadáme si tam jako v úplně jiném prostoru. A zamiloval jsem si Rekola. Člověk nemusí trčet někde v dopravě nebo někam běžet, když pospíchá. Prostě si půjčí kolo a je tam cobydup. Sledovat Prahu z pohledu kola je navíc něco nádherného.

 

Je naopak něco, co nemusíš? 

Těžko říct. Spousta věcí se dost zlepšila. Našel jsem si tu velmi široké spektrum přátel, kteří jsou z různých prostředí, člověk se toho hodně dozví. A to je hodně i díky Adamovi. Ten mi navíc ukázal spoustu míst, o nichž jsem neměl ani tušení.

 

Plánuješ se někdy do Kanady vrátit?

Tenhle byt jsem před několika lety koupil. Opravdu se mi tu líbí. Můj domov už je tady.