Carlos Manuel

Jednapadesátiletý Carlos Manuel pochází z Kuby z města Sancti Spíritus v centrální části ostrova. Do Prahy se přistěhoval před dvanácti lety kvůli životní lásce. Svého partnera potkal na Kubě při jeho pracovní cestě a společně se rozhodli zapustit kořeny v Česku, kde později uzavřeli registrované partnerství. Carlosův partner však před několika měsíci náhle zemřel a pro Carlose tak nastaly těžké časy. Přestože se dnes cítí osamělý, Prahu považuje za svůj domov a chce tu zůstat. S jakými obtížemi se potýká člověk, který do Prahy přijde z úplně odlišného prostředí? Proč se dodnes nedokázal naučit česky? A jsou podle něj Češi zvyklí na lidi s jinou barvou pleti?

 

Většinu svého života jsi prožil na Kubě. Proč ses rozhodl přestěhovat právě do Prahy?

Bylo to před dvanácti lety v únoru. U nás na ostrově jsem potkal svého partnera. Později jsme se rozhodli, že bychom spolu chtěli žít tady v Praze.

 

Jak jste se poznali?

Přijel na Kubu na deset dní, kvůli práci. Když jsme se poprvé potkali, nabídl jsem mu, že mu ukážu město. A přeskočila jiskra. On se pak vrátil do Prahy, to byl říjen, pokračovali jsme ale v komunikaci. No a už v prosinci se za mnou vrátil. Tehdy jsme začali řešit možnosti, jak bychom mohli být spolu a došli jsme k závěru, že je pro oba lepší, abychom se přestěhovali do Prahy. Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem na tak velkou životní změnu nebyl vůbec připravený. Vlastně jsem spíš měl jiný plán. Než jsme se poznali, hrál jsem si s myšlenkou, že odjedu do Itálie. A on všechny moje plány úplně změnil a já jsem se ocitl v Praze.

 

Bylo to dobré rozhodnutí?

To každopádně. Byl jsem opravdu moc šťastný. Myslím, že v životě se vše děje z nějakého důvodu.

 

Jak se tvářila tvá rodina, když jsi za nimi přišel a řekl jsi, že tu je muž z Česka, se kterým chceš možná strávit zbytek života a odjedeš s ním do Evropy?

Oni věděli, že jsem gay. Tohle pro ně překvapení nebylo. Pamatuju si ale, že když jsem přijel do Prahy a poprvé jsem mamce zavolal, vůbec mi nebyla schopna do telefonu nic říct. Tak moc brečela. Řekla jen: „Miláčku…“ a pak propukla v pláč. Museli jsme si zavolat někdy jindy. Bylo to pro ni opravdu těžké.

 

Je nějaký moment těsně po příjezdu do Prahy, který si dodnes silně pamatuješ?

Můj přítel na mě čekal na letišti, přiletěl jsem sám. Sedli jsme do auta a jeli jsme. Pamatuju si, že začalo hrozně sněžit. Já jsem začal křičet: „Zastav! Zastav!“ Vyskočil jsem ven, začal jsem sníh nabírat do rukou. Bylo to jako ve filmu! Nikdy v životě jsem sníh ve skutečnosti neviděl. Vždy jen v televizi. Bylo to krásné. A bylo krásné i to poznávání Prahy, restaurací, kaváren, kam jsme s manželem chodili. Moc rád na to vzpomínám.

 

Co jsi před tou životní změnou na Kubě dělal?

Vystudoval jsem v jednom slavném městě v samém centru Kuby, Trinidadu. Byla to škola, která připravuje studenty na dráhu pracovníků v oblasti turismu. Tam jsem byl dva roky. Když jsem se potkal se svým budoucím manželem, který přijel na Kubu služebně, pracoval jsem v hotelu na recepci. Tu práci jsem měl moc rád.

Jaké pro tebe bylo přijet náhle z kubánského prostředí do Evropy, kde jsi nikdy před tím nebyl?

Bylo to pro mě strašně těžké. Pocházím z karibské oblasti, kde je úplně jiné podnebí, a sem jsem přijel v únoru, tedy v zimě. Velmi živě si pamatuju ten první týden. Byl jsem sám doma, protože můj manžel musel odjet pracovně do Německa. Neznal jsem město, lidi, nic. Týden jsem byl zavřený v bytě. Celý první rok byl velmi těžký, pak už to začalo být v pohodě. Zvykl jsem si.

 

Kdy nastal ten zlom a ty ses začal cítit dobře?

Myslím, že to trvalo tak dva roky. Změnilo se to, když se mi povedlo najít si zaměstnání. Začal jsem pracovat v jednom obchodu se sklem v centru města v Karlově ulici. Potkal jsem také některé Kubánce, kteří stejně jako já v Praze žijí, a vše začalo být najednou jednoduché.

 

Jaký dojem na tebe Praha udělala, když jsi přijel s tím, že se stane tvým domovem?

Upřímně musím říct, že se mi v první chvíli moc nelíbila. Jak jsem už řekl, byl únor, pořád jen sněžilo a byla hrozná zima. Nikoho jsem tu neznal. A to, že Prahu v zimě nemám rád, mi zůstalo dodnes. V létě to je ale úplný opak.

 

Říkáš, že tvá první práce byla v obchodě se suvenýry v centru Prahy. Jak tvá dráha pokračovala potom?

Po odchodu z Karlovy ulice jsem si našel práci v malém krámku v hotelu Intercontinental, který se specializoval na prodej doutníků. A pak jsem přešel do doutníkového klubu v Dlouhé, kde pracuju dodnes.

 

Myslíš, že pracuješ na těchto místech právě proto, že jsi cizinec, respektive Kubánec?

Je pravda, že když jsi z Kuby, tak ten proces výroby doutníků znáš, tak nějak se v nich vyznáš. Pro Kubánce je tedy mnohem snazší v takových podnicích pracovat. Jsou v tomto ohledu výhodnější také pro majitele, protože ví, co prodávají.

S jakými potížemi ses potýkal, když jsi přijel?

Do Prahy jsem přiletěl na turistické vízum. To jsem si musel každý rok obnovovat spolu s pracovním povolením. Pamatuju si, že jsme jednou museli jet do Polska, protože už nebylo možné vízum prodloužit tady v Praze, museli jsme to vyřešit v některé z jiných zemí. To se změnilo v momentě, kdy jsme se s manželem vzali a já jsem dostal automaticky trvalý pobyt.

 

Má na tvůj status dnes vliv to, že manžel zemřel? Nastávají v tomto ohledu nějaké komplikace?

Ne, trvalý pobyt mi samozřejmě zůstává.

 

Lidé v Česku obecně často nadávají na přístup pracovníků na úřadech. Stěžují si na neochotu. Souhlasíš s tím?

Naopak. Když jsem teď potřeboval vyřídit mnoho složitých věcí, vzal jsem si s sebou na pomoc mou kubánskou kamarádku, která mluví česky. Úřednice byly moc milé, vše mi vysvětlily a byly strašně nápomocné.

 

Je pro tebe to, že česky nemluvíš, problém?

Ano. Vidím to třeba i u přátel mého manžela. Když ještě žil a někde jsme byli společně, tak anglicky mluvit nechtěli. A pro mě to bylo hodně složité, protože jsem pak pořádně nerozuměl a nemohl jsem se zapojovat do konverzace. Lidé v Česku si myslí, že když tu člověk žije, tak česky mluvit musí.

 

A proč ses za těch dvanáct let ještě česky nenaučil?

V první řadě proto, že s Tomášem jsme vždy mluvili jen španělsky. I v mé práci se česky nemluví, protože do části města, kde pracuju, Češi nechodí, jen turisté. No a čeština je taky strašně těžký jazyk. Třikrát jsem absolvoval kurzy, ale nedal jsem to. Skutečně jsem se snažil, ale nejde mi to. Samozřejmě, že jsem za ty roky něco pochytil, proto řadě věcí rozumím, ale mluvit nedokážu.

 

Jsou Češi podle tebe zvyklí na setkávání se s černochy? Jak na tebe lidé na ulicích reagují?

Měl jsem několik velmi špatných zkušeností z této oblasti a nechce se mi o tom už mluvit. Co ale můžu říct, je, že si myslím, že je tu mnoho rasistů. Mám za sebou dva velmi zlé incidenty a pociťuji to každý den. Myslím, že mnoho lidí tu černochy rádo nemá.

 

Proč myslíš, že k tomu dochází?

Však jsem ti řekl, že s tím mám mnoho zkušeností.

Mě ale zajímá, proč myslíš, že se to děje právě v Česku.

Nedokážu to vysvětlit, ale prostě to cítím. Každý den například jezdím tramvají. Ta je plná a já mám vedle sebe volné sedadlo. Myslíš, že si ke mně někdo přisedne? Raději zůstanou stát. A to potvrzují i další moji přátelé Kubánci, kteří jsou černí. Naopak mám kubánskou kamarádku, která je bílá, a když jsme o tom mluvili, byla dost překvapená. Ona se s takovými situacemi nesetkává. A oba jsme z jedné země. Samozřejmě se tak ale nechovají všichni Češi, to bych rád zdůraznil. Naopak – po smrti manžela mám mnoho starostí a problémů. Právě tehdy jsem poznal spoustu skvělých místních lidí, kteří mi nezištně pomáhají. Včetně například mé sousedky, která mi se vším důležitým, o čem jsem ani neměl ponětí, jak chodí, pomohla. Pro cizince, který neumí česky, je to v takové situaci velmi složité. A lidi jsou úžasní.

 

Co podle tebe Čechy charakterizuje, kdybys to měl zevšeobecnit?

Češi jsou podle mě pořád takoví smutní, nikdy se neusmívají a často mají špatnou náladu. Nemůžu ale rozhodně mluvit o všech, protože vlastně zas tolik Čechů neznám. Nemám moc českých přátel.

 

Proč?

Vlastně nevím. Asi jsme měli s Tomášem příliš blízký vztah a vystačili jsme si sami. Nikdy jsme nikam pořádně nechodili. A teď, když už není, tu pořádně nikoho nemám.

 

Kde v Praze žiješ?

V Praze 5 nedaleko Nemocnice na Homolce. Mám to tam moc rád. Je tam krásné ticho a klid.

 

Co se ti na Praze líbí?

Musím říct, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Miluju Staroměstské náměstí, Pražský hrad a taky okolí řeky je okouzlující. A tam se i rád chodím procházet. Naopak nemám rád Václavské náměstí. Je tam spousta lidí, turistů. Už vůbec se mi to tam nelíbí v noci. Obecně se mi ale líbí, že je Praha velmi bezpečné město a je tu taky čisto.

 

Je tu nějaká kubánská komunita?

Hodně Kubánců tu pracuje ve firmách, které mají nějaké podnikatelské aktivity s Kubou. V mém případě je to podobné. Majitel dováží z Kuby doutníky a je tedy logické, že se bude snažit zaměstnat lidi, kteří z tohoto prostředí pocházejí. Ohledně kubánské komunity nevím. Určitě tu nějaká je, já sám tu mám několik kubánských přátel. Mnoho z nich tu žije už dlouho. Jsou to ti, kteří odešli kvůli minulému kubánskému režimu. A když skončil, přesto se rozhodli, že už zůstanou tady a na Kubu se nevrátí. Noví Kubánci ale stále přicházejí.

 

Pomáhají si tu Kubánci nějak navzájem?

To úplně nevím, ale v mém případě to tak vlastně bylo. Jednou jsem v restauraci na Andělu potkal kubánskou hudební skupinu. Myslel jsem si, že tu jen mají nějaké turné, ale pak jsem se od nich dozvěděl, že tu žijí. A oni mi vysvětlili, co všechno musím udělat pro získání víza a podobně. To bylo vlastně poprvé, co jsem v Praze nějaké Kubánce potkal. Jeden z nich mi pak v podstatě dohodil práci v té Karlově ulici.

 

Chybí ti Kuba?

Vlastně ne. Prvních pár let se mi stýskalo, hlavně po tom počasí. Kuba mi nechybí proto, že nemám rád tamní politický systém. Když tam jedu za rodinou, jsem vždy rád, že zase můžu odjet. Dvacet dní je až dost.

 

Co tu nejvíc postrádáš?

Moře. Strašně mi chybí moře.

 

Kde je tedy tvůj domov?

Myslím, že část mě je na Kubě, ta druhá tady. Domov ale mám, myslím, tady. Protože vždy, když jedu na Kubu, těším se pak zpátky domů. Já vím, že je to tu pro mě občas opravdu těžké, ale to město prostě miluju. A Praha byla místo, kde jsem byl opravdu moc šťastný s mým manželem. A na to nikdy nezapomenu. To je pro mě to nejdůležitější. Určitě tu chci zůstat.