Muhammad Zahid Khan

„Tam, kde cítíte respekt, se vám žije dobře,” říká pákistánský podnikatel žijící v Praze

 

Muhammad Zahid Khan pochází z Kašmíru. Do Česka přijel v rámci programu MEDEVAC jako doprovod svých nezletilých příbuzných, kteří potřebovali podstoupit v Pákistánu těžce dostupné operace. Požádali zde o azyl, jež po pár měsících získali. Zahid dnes žije se svou českou ženou Renatou na vesnici na okraji Prahy a živí se podnikáním v oblasti těžkých zemědělských a stavebních strojů. Jak se mu dařilo v Česku integrovat? Proč se stal myslivcem a proč má rád Prahu?

 

Odkud jsi?

Z Kašmíru, což je stát, který byl asi tisíc let svobodný. Teď má kus Indie, kus Pákistán a kus Čína. Já jsem z té pákistánské části.

 

Z jaké jsi rodiny?

Jsme farmáři a podnikáme. Máme pekárny, které vyrábí tradiční kašmírské sušenky rozvážené do celého Pákistánu. Co se týká zemědělství, máme podobné podnebí jako tady. Takže jsme pěstovali hlavně kukuřici, pšenici a různou zeleninu.

 

Co jsi dělal v Pákistánu, než jsi přijel do Česka?

Vystudoval jsem mezinárodní obchod. Těsně po tom, co jsem školu dokončil, přišlo zemětřesení. Zapojil jsem se do činnosti některých organizací, které v místě s následky pomáhaly. A pak jsme přijeli sem.

 

Jak ses v Česku ocitl?

V roce 2005 u nás došlo k zmíněnému zemětřesení, při kterém zemřelo asi 80 tisíc lidí. Přijeli čeští vojáci, kteří v Kašmíru založili polní nemocnice a pomáhali zraněným. Vybrali také některé děti, které potřebovaly operovat. A já jsem se tak dostal do vybrané skupiny, kterou sem vojáci v roce 2006 přivezli, jako doprovod bratra Wikiho a sestřenice Aizy, kteří operaci potřebovali. Později nám nabídli, abychom tu zůstali, protože hlavně sestřenice potřebovala po náročné operaci srdce pravidelné lékařské kontroly. Dnes je ve třetím ročníku zdravotnického lycea. Odmalička se touží stát doktorkou. Wiki taky chodí na lyceum, do druhého ročníku. Přijela nás docela velká skupina, ale ostatní se chtěli vrátit zpátky. My věděli, že pro Aizyno bezpečí je lepší zůstat v Česku.

 

Jak to probíhalo, když vás sem přivezli?

Zezačátku jsme byli v Motole, kde byly děti operovány. Pak nás podle plánu přesunuli na zotavení do Olivovy dětské léčebny v Říčanech. Tam pak bylo několik organizací, které nám pomáhaly, jako např. charita nebo Berkat (dnes Inbáze – pozn. red.). S lidmi, kteří za námi jezdili, jsme se spřátelili. Musím říct, že všude, kam jsme se za ty roky dostali, nám všichni moc pomáhali. Zezačátku jsme vůbec nevěděli, co to je Finanční úřad, sociální a zdravotní pojištění. Každý mi ale vždy poradil, i na úřadech. A to byl i jeden z důvodů, proč jsme zůstali. Že tu na nás byli všichni hodní, možná až moc. A tam, kde cítíte respekt, se vám prostě žije dobře. Jsem tu třináct let a těch špatných zážitků bylo jen minimum.

 

Jak se stalo, že jste tu dostali azyl?

Tehdy nám lidé kolem programu nabídli, že pokud chceme, můžeme tu zůstat. Že nám pomohou vyřídit doklady. Ostatní se vrátili do Pákistánu a já s bratrancem a dětmi jsme se tu rozhodli požádat o humanitární azyl. Nastoupili jsme na víc jak půl roku do uprchlického tábora v Zastávce u Brna.

 

Jaká to byla zkušenost?

Bylo to dobré. S některými zaměstnanci jsem dokonce dodnes v kontaktu. Lidé se tam o nás starali fakt dobře. Dostali jsme pravidelně jídlo, pití, měli jsme k dispozici posilovnu nebo knihovnu. Jasně, není to jako doma, ale snažili se maximálně, co to šlo.

 

Takže se vám tam líbilo?

Oni už ti víc dát nemůžou. Vozí dokonce zahraniční noviny, je tam televize se spoustou kanálů a působila tam i charita.

Pořád tam jsi ale odtržený od světa.

S tím nic neuděláš. Ale ano, měl jsem depresi. V Pákistánu jsem žil do zemětřesení plnohodnotný život. Člověk mohl dělat, co chtěl, znal navíc prostředí a všechny zvyklosti. Tady jsi pořád zavřený. Nic moc nemůžeš, nemůžeš nikam chodit. Hlavně nesmíš ani ze zákona pracovat. Psychicky je to hodně těžké. Jsou lidé, co čekají na azyl pět i víc let. Vůbec neví, co bude. Kdyby třeba aspoň věděli, že musí počkat několik let a pak dostanou azyl, měl by už jejich život nějaký směr. Nemůžou ani nic pořádně dělat a tak sedí a čekají. Žijí v obrovské nejistotě.

 

Když jste po několika měsících dostali azyl, co následovalo? Je už člověk volný?

Museli jsme do azylového domu do Havířova. Tam jsme absolvovali kurz češtiny, integrační kurz nebo také dovednosti s počítačem. V té chvíli už jsi v podstatě Čech, takže se musíš naučit tak fungovat. I tam ale byly organizace, které člověku asistují a vysvětlují mu, jak vše funguje. Člověk si totiž musí vyřídit různé dokumenty, sociální a zdravotní pojištění. Ten začátek je ale hrozný, protože jeden vůbec neví, co dělat. Jak zaplatit nájem, elektriku, sociálku. Díky pomoci organizací se to ale člověk v tom azylovém domě naučí. Pomáhají ti až do konce, do momentu, kdy najdeš bydlení a práci. A i pak od nich můžeš čekat podporu. Charita v tomhle byla úplně neuvěřitelná. Starala se o nás až moc (smích).

 

Když jste přiletěli do Prahy, jaké bylo ocitnout se v úplně jiném kulturním prostředí?

Vystudoval jsem vysokou školu, ale i tak jsem měl zkreslené představy o Evropě. Současně to tu prostě ale úplně jiné je. Zezačátku jsme byli v šoku, když jsme z nemocnice vyjeli někam ven (smích). Lidé tu mají například poměrně volné vztahy, muž se tu může se ženou nezávazně seznámit na sex někde v baru. U nás to je ale úplně jinak. Proto ten systém tady lidi ze začátku moc nechápou. Díky všem lidem kolem nás jsme si ale velmi rychle zvykli. A až na pár nepříjemných zkušeností s policií z poslední doby jsem se nikdy necítil špatně. Ani u nás na vesnici, kde nás všichni sousedé znají, navštěvujeme se. Dokonce tam s místními chodím na hony.

 

Na hony?

Chodím do mysliveckého kurzu. Lidé se divili, že by muslim chtěl být myslivec. Lidé si ale i o myslivcích myslí obecně řadu různých věcí. Třeba že to jsou jen lidé, kteří zabíjejí zvířata. Neví, že se starají o přírodu, že to je celý systém.

 

Co že ses dal na myslivost?

Mám to tak nějak v krvi. Můj táta, děda i celá rodina po generace chodila na lovy. Ve vesnici, kde tady v Česku bydlím, je myslivecký spolek. Kamarádi mi před časem říkali, že se tam musím zajít podívat. A už jsem členem. Chodí tam hodně lidí. A ty se musíš se všemi pozdravit, sundáš klobouk…

 

Máš klobouk? S pérem?

Mám (smích). A ten při pozdravení sundáš. Pak si se všemi podáš ruku. Nikdy jsem tam z ostatních myslivců nepocítil, že bych tam neměl být.

 

Proč jsi z Havířova odešel sem do Prahy?

Nejdřív po odchodu z azylového domu jsme bydleli ve Velké Bíteši u Brna. Charita nám tam tehdy pomohla najít bydlení. Žili jsme tam a pracovali několik let. Bratranec tam je dodnes, má stavební firmu. Moje manželka Renata je z Říčan. Protože nemá žádné sourozence, rozhodli jsme se po narození dětí jít do Prahy, abychom byli její rodině poblíž. Já jsem často pracovně v zahraničí, tak se hodí, že tam někoho má. Našli jsme si tedy ve vesnici u Prahy dům a už tam asi pět let žijeme.

 

Kde jste se s Renatou poznali?

V Olivovně v Říčanech (smích). Potkali jsme se tam v parku, který patří léčebně. Skamarádili jsme se, byli jsme pak dál v kontaktu. Později za námi jezdila do Velké Bíteše. A dnes už spolu máme dvě děti.

 

Jak na tebe Češi působí?

Podle mě to jsou hodně uzavření lidé. Když si sednete vedle sebe do letadla a letíte třeba pět tisíc kilometrů, ani se skoro nepozdravíte. Jste pořád potichu, máte to svoje. To samé pokud pojedeš třeba autobusem do Francie. Jak vedle tebe bude sedět Čech, vůbec se s tebou nebude bavit. Ale pokud je oslovíš, jsou v pohodě. Na první pohled nejsou kamarádští, ale jak se seznámíte, jsou milí.

 

Jsi muslim, je muslimka i tvá žena?

Ano, konvertovala. Ale proto, že sama chtěla. Není to tak, že když chce být někdo muslim, dostane za to nějaké prachy (smích). Zaujalo jí to, a tak přijala mou víru.

 

Co na to říkali její rodiče?

Oni se o tom dozvěděli až později, protože to není tak podstatné. Zezačátku jsme se poznávali, povídali jsme si a nebylo nutné hned řešit to, v co já věřím, a zda v to věří i má žena. Když se to pak dozvěděli, nebylo to vůbec téma, protože se máme rádi. Teď si s nimi rozumím skoro i víc než má žena.

 

Proč myslíš, že mnohým lidem u nás muslimové vadí? 

Lidé se nechávají hodně ovlivnit tím, co vidí v médiích nebo co jim říká jejich okolí. Když jsem byl malý, taky mi říkali, jak jsou židé zlí, nebezpeční. Není snad nic horšího. Nikdy jsem ale žádného žida nepotkal, až tady v Česku. A zjistil jsem, že to, co jsem slyšel, není pravda. Že to jsou normální lidé. Pracovali jsme spolu, jsme kamarádi. Když se lidé nepotkají, nemají šanci se poznat a zjistit, že všude jsou dobří a špatní lidé stejně. To platí i pro Čechy.

 

Čím se živíš?

Exportem použitých zemědělských i stavebních strojů. Nakupujeme je po celé Evropě nebo USA a dovážíme je do Dubaje, Pákistánu nebo Afghánistánu. Hodně stavím na kontaktech, které v Pákistánu mám z dob studií. Znám taky díky rodině hodně farmářů, kteří stroje potřebují. Teď jsme si také otevřeli na Praze 4 kašmírskou restauraci.

 

Co se ti na Praze líbí?

Je to tu prostě hezké. Procházka ze Staromáku přes Karlův most na Malou Stranu někdy po šesté odpoledne je nádherná. Stará Praha je úžasná.