I cizinci jsou v první linii

Češi se spojili, ovládla je vlna solidarity a vzájemné pomoci – taková hesla slýchávali lidé během první vlny koronaviru a zčásti i během té druhé. V období, kdy země slavila obrození české pospolitosti, se málokdo zamýšlel nad tím, že pomáhali nejen Češi, ale i cizinci. Touha podpořit druhé v těžké chvíli totiž není daná občanstvím.

Úplně první pacient s covidem v Česku byl můj, “vzpomíná Kateřina Hašková se špetkou hrdosti a úsměvem na tváři, který lze z hovoru po telefonu rozeznat. Muž, jenž se s rodinou vrátil z lyžařského pobytu  v Itálii, byl jedním ze tří prvních nakažených, o nichž ministerstvo zdravotnictví informovalo loni 1. března. Dostal se do péče jediné cizinky, která na infekčním oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem pracuje. Kateřina Hašková se do České republiky přestěhovala už ve čtyřech letech z ukrajinského Kyjeva. V Česku také studovala a už přes deset let zde pracuje v oboru. „Zprvu to byl velký zmatek. Nikdo nevěděl, jestli pacienta máme poslat jinam, nebo nechat na oddělení, co s ním máme dělat, jak ho léčit, jak izolovat,“ popisuje první pocity z ošetřování pacienta s koronavirem Hašková. Obavy ale snadno překonala, protože nemocnice v Ústí byla podle ní po celou dobu pandemie dostatečně vybavena ochrannými pomůckami.

Vůči nemoci je ale lékařka infekčního a intenzivního oddělení stále ostražitá, bojí se o své blízké: „Ty, kteří mohou ležet doma s čajem pod peřinou, nevidím. Vidím jen případy, kdy pacienti nemohou ani dýchat. Možná proto vnímám tuto nemoc trochu jinak než obyčejní lidé,“ vysvětluje.

Kateřina Hašková se spolu s dalšími pracovníky ústecké nemocnice nechala očkovat. Myslí si, že až se naočkují všichni, pandemie bude u konce. Zatím to ale tak nevypadá. V lednu Hašková odpracovala 330 hodin ze stanovených 160 hodin a za nejtěžší v boji s koronavirem považuje právě celkové vyčerpání a nejisté výhledy do budoucna.

 

Kritická situace v nemocnicích u hranic

V Ústeckém kraji byla situace na covidových jednotkách intenzivní péče a odděleních anesteziologie a resuscitace na hranici zvládnutí. Podle údajů ministerstva zdravotnictví tam v polovině února zbývalo pouze deset procent lůžek pro pacienty s koronavirem. Nemocnice už dlouhodobě hlásí nedostatek personálu, který odjíždí za prací do sousedního Německa nebo do Prahy. Kraj se snaží vyjednat dohodu se Spolkovou republikou, která by měla pomoci v případě přetížení nemocnic.

„Vzali mě do této malé chomutovské nemocnice před rokem s tím, že se budu zároveň chystat na aprobační zkoušky. Nabírali lidi, protože měli nedostatek personálu. A právě proto je například v Mostě a Chomutově mnoho cizinců: Rusů, Bělorusů, Kazachů a tak dále,“ říká doktor z Ukrajiny s čerstvou aprobační zkouškou Jaroslav Žuravlev.

Loni na jaře se lékaři na covidové oddělení hlásili dobrovolně. Po znovuotevření oddělení během druhé vlny se začali střídat v několikatýdenních turnusech. „Je to jisté vyjádření kolegiality, bylo by nefér, kdyby tady pár doktorů bylo na JIPce čtyři měsíce a ostatní si v klidu pracovali na interně. Je tu ale také finanční motivace,“ říká doktor Žuravlev, který zrovna na covidovém oddělení pracuje.

Jako všude na světě, i zde podle Žuravleva organizace práce od začátku pandemie pokulhávala. Nebylo jasné rozdělení rolí, ani záruka dodání ochranných pomůcek. „Teď je to naštěstí lepší, všeho máme dostatek,“ uvádí Žuravlev. Problém podle něj ale spočívá v tom, že se vše chystalo naposlední chvíli a pro dočasné užívání: „Někde máme staré postele, na kterých ani nemůžeme pacienta řádně obsloužit,“ vysvětluje.

Pandemie také odhalila staré a dlouho neřešené problémy, a to v klíčových odvětvích ekonomiky. Nedostatek zdravotnického personálu je jedním z nich. Zdravotní a pečovatelské služby v Česku spoléhají až na 15 tisíc cizinců. Zhruba třetina těchto pracovníků pochází ze zemí mimo Evropskou unii. Nově příchozí lékaři jako Jaroslav Žuravlev musí projít aprobační zkouškou. Žuravlev říká, že proces získání atestace je poměrně zdlouhavý a ani on zkoušku nezvládl napoprvé. Díky aprobaci může medik ze zahraničí získat oprávnění pracovat jako lékař v Česku. Proces má tři části: písemný test, praktickou půlroční praxi a ústní zkoušku. To všechno v češtině.

Někteří medici ze zahraničí ale aprobaci zatím nemají. Poradenství a podporu jim poskytuje například spolek Doktor Čechov, který zahraniční lékaře mimo jiné sdružuje. Vedoucí spolku původem z Běloruska Olga Žernosek říká, že už v březnu minulého roku sestavila ze svých bývalých a současných klientů seznam stovky dobrovolníků s aprobací a bez ní. Ten poslala na ministerstvo zdravotnictví. Resort podle jejích slov doteď neodpověděl. Nedostatek personálu Doktor Jaroslav Žuravlev ve službě v nemocnicích a na odběrových centrech ale státmimo jiné nahrazoval studenty a dobrovolníky.

 

Dobrovolnickou tradici dovezl z Ameriky

Od loňského října povolal stát do nemocnic vysokoškoláky a středoškoláky. Pracovní povinnost jim skončila v polovině prosince. Dobrovolnictví ale funguje i nadále.

Student medicíny v Brně Američan Michael Fiedler chtěl začít pracovat jako dobrovolník ještě před vyhlášením prvních opatření. „Řešil jsem s profesory možnosti pomoci ještě než vznikl dobrovolnický program,“ říká student posledního ročníku všeobecného lékařství. Na myšlenku blížící se krize ho navedl kamarád z fakulty informatiky. „Připravil grafy v Excelu, na nichž ukázal, jak se virus exponenciálně šíří. Obával se, že se v Česku objeví už brzy. A opravdu, jakmile to řekl, do týdne jsme tu měli koronavirus,“ vysvětluje student se slovenskými kořeny Fiedler.

V Americe je dobrovolnictví rozšířenější než v České republice nebo na Slovensku. Michaelovo odhodlání pomáhat se promítlo i do jeho pobytu v České republice, kde už šest let žije a studuje. „Bě-hem první vlny jsem byl velmi iniciativní, a proto jsem byl i jediným zahraničním studentem, který se tehdy do dobrovolnického programu zapojil. Šel jsem na trénink, sám jsem se tam přihlásil a opravdu jsem tlačil na to, abych se tam dostal,“ popisuje Michael Fiedler to, jak se stal jedním z dobrovolníků projektu MUNI pomáhá.

Nejdřív pracoval v odběrovém stanu, kam lidé dojížděli na testování koronaviru. Pak před nemocnicí dotazoval příchozí pacienty a zjišťoval, zda na návštěvu Fakultní nemocnice v Bohunicích mají nárok. Zahraničního studenta nezastavilo ani to, že jeho komunikační schopnosti ve slovenštině nebyly v té době zrovna nejlepší. Češtinu ani slovenštinu předtím v takové míře nepotřeboval, medicínu totiž studuje v angličtině. „Ze začátku to bylo těžké kvůli jazykové bariéře, ale časem se to zlepšilo, našel jsem si spoustu kamarádů, zvykl jsem si na práci a už to bylo fajn,”popisuje svůj vývoj Fiedler.

Jazyk je ale pro cizince-dobrovolníky velkou překážkou. Podle koordinátorky projektu Masarykovyuniverzity Kateřiny Tiché je spolupráce se studenty ze zahraničí komplikovaná. V mobilní aplikaci projektu dobrovolníci mimo jiné zjistí, zda můžou pomoct,aniž by uměli česky. „Přesto však takových poptávek máme naprosté minimum. I když jde třeba jen o nákup, často je to nákup pro seniory, kteří chtějí specifickou značku nebo typ výrobku a anglicky se s dobrovolníkem nedomluví,“říká koordinátorka.

 

Pomáhají spolky a jednotlivci

Dobrovolníci ale mohou být i lidé, kteří s medicínou, někdy ani s češtinou, nemají velké zkušenosti. Například mediálně známá iniciativa Vietnamců, kteří ve večerkách nabízeli členům záchranného sboru jídlo a pití zdarma, zakládali peněžní sbírky nebo šili roušky, pomáhala mimo jiné rozbíjet předsudky o menšinách v Česku.

Do dobrovolnické činnosti se zapojovali i členové spolků národnostních menšin. Například členové Svazu Maďarů šili a rozdávali roušky, ukrajinské spolky vysbíraly v Praze dvacet tisíc korun na pomoc postiženým osobám a spolkům v souvislosti s pandemií. A například Tatarská a Turkická Asociace využila svých mediálních platforem k tomu, aby propojovala poskytovatele pomoci s těmi, kteří ji potřebovali.

Většina lidí ale pomáhá spíše individuálně. Savindu Jayasooriya, který pochází z hlavního města Srí Lanky, si po příjezdu do České republiky v roce 2017 založil se svou českou přítelkyní obchod se srílanským čajem. „Mně a mé přítelkyni v tomto uspěchaném komerčním světě chyběly takové základy jako jednoduchá laskavost. Covid nám dal čas na odpočinek a přemýšlení o tom, co je pro nás důležité,“ vysvětluje Jayasooriya své důvody k nezištnému darování čajů domovům důchodců a nemocničnímu personálu. Věnovali například čtyři krabice čajů pražskému ústavu sociálních služeb, za což jim zdravotníci na facebooku veřejně děkovali.

Ve své činnosti plánuje Savindu Jayasooriya a spoluzakladatelka firmy Tereza Tichá i nadále pokračovat. „Rádi přispějeme komunitě nebo vykouzlíme někomu úsměv na tváři. Pracovali jsme s domovy seniorů a nemocnicemi a cítíme, že tito lidé pro nás dělají maximum, ale společnost jejich práci mnohdy nedoceňuje,“ říká Jayasooriya.

• I přes dopad koronavirové krize stoupl v roce 2020 počet zaměstnaných cizinců z 622 tisíc na 644 tisíc. Nejčastěji jsou cizinci zaměstnaní v průmyslu, v tomto odvětví jich pracuje téměř třicet procent. Následují administrativní a podpůrné činnosti včetně agenturního zaměstnávání, těch je kolem osmnácti procent. Dále velkoobchod s maloobchodem a stavebnictví.
• Různá míra zastoupení cizinců v pracovních odvětvích reaguje na nedostatek pracovních sil na domácím trhu práce. Jinými slovy, cizinci často pracují v odvětvích, kde se zaměstnavatelům nedaří sehnat české pracovníky, a zastávají pracovní pozice, o které není mezi Čechy dlouhodobě zájem.
• Část cizinců zdůvodu pandemie ze země odcestovala. Byli to převážně lidé ze třetích zemí, kteří v Česku pobývali na základě krátkodobých pobytů. Ve chvíli, kdy přišli o zaměstnání, nebo příjmy z podnikání, ztratili i pobytové oprávnění.

Text: Anastasija Kriušenko, Bulletin Slovo I/2021

Foto: soukromý archiv