Přinášíme pro vás článek z webu Nejsme si cizí, který se věnuje tématu afročeské identity a zkušenostem Afročechů a Afročešek v české společnosti:
Akademický článek Stephanie Rudwick a Angely Nwagbo obrací pozornost veřejnosti ke generaci Afročechů a Afročešek – lidem, jejichž etnický původ sahá do některé z afrických zemí, ale kteří žijí v Česku a cítí sounáležitost s českou společností. Autorky jim dávají prostor promluvit o obtížích spojených s chápáním vlastní identity i o snaze zapadnout do prostředí, které je často vnímá jako „jiné“. Co všechno jim stojí v cestě? Jak se jim žije v tradičně homogenně bílé zemi? A jak dlouhá cesta k překonání rasismu a předsudků je ještě před námi?
Každý z nás zná biblický příběh o Třech králích, kteří přinášejí dary novorozenému Ježíškovi. Víme také, že jeden z nich, Baltazar, je v české kultuře zobrazován jako král s černou pletí. Stačí si vybavit verš z koledy: „A co ty černej tam vzadu, vystrkuješ na nás bradu.“ Samotná píseň možná pozornost nevzbuzuje, ale jinak tomu bylo během vánočních svátků v roce 2023, kdy Baltazara v pražském průvodu pořádaným Charitou České republiky ztvárnil herec s takzvaným blackfacem – tedy bílý herec s načerněným obličejem. Tato praktika je už po desetiletí považována za neuctivou, neboť v minulosti sloužila k zesměšňování černochů. Blackface zobrazoval černochy stereotypně jako hloupé, líné, zotročené či komické postavy a sloužil k vyloučení černošských herců a upevňování rasistických představ.
Na protest proti tomuto výjevu sepsala mladá Afročeška petici, v níž vysvětlovala, proč je používání blackface problematické a urážlivé. Následná vlna výhrůžek a rasistických útoků ji však donutila petici stáhnout.
Právě v návaznosti na tento incident vznikl výzkum, který se zaměřuje na postavení Afročechů v současné české společnosti. Jak se jim žije v prostředí, kde jsou jejich požadavky na respekt často zlehčovány? Může se zdát, že v roce 2025 už etnicita není parametrem, který lidi rozděluje. Přesto nelze předstírat, že otázky spojené s etnicitou neexistují – a že etnická odlišnost nepřináší menšinám žijícím v Česku komplikace. Zvlášť v době, kdy v Evropě sílí pravicové a nacionalistické tendence. Vnímání „českosti“ je u nás stále silně svázáno s představou homogenně bílé populace, což afročeské menšině výrazně ztěžuje hledání a přijetí vlastní identity.
V roce 2021 žilo v Česku zhruba 4000 lidí s africkými kořeny. Od 60. let k nám přijížděli studenti z afrických zemí, po roce 1989 se pak komunita dále rozšiřovala. Dnes zde již vyrůstají celé generace Afročechů a Afročešek, kteří se ztotožňují s českou kulturou i identitou. Zájem o téma etnicity je však v Česku stále velmi malý – téma se ve školách téměř nereflektuje. Absence kvalifikované diskuse i odmítání etnické rozmanitosti ze strany pravicových populistů posilují pocit jinakosti, který lidé s odlišnou barvou pleti často zažívají.
Ve své práci se Angela Nwagbo a Stephanie Rudwick zaměřily na třináct účastníků a účastnic, kteří se identifikují jako Afročeši a Afročešky. Jejich výpovědi ukazují, že navzdory obtížím považují Česko za svůj domov. Často zdůrazňují význam českého jazyka, který pro ně představuje klíč k pocitu sounáležitosti s českou kulturou a historickým dědictvím země. Thabisa, narozená v Nigérii, vzpomíná na diskriminaci, kterou zažívala zejména v době, kdy ještě neovládala češtinu. Petra, jejíž otec pochází z Ghany, mluví o hlubokém vztahu k jazyku i kultuře. Ani jazyková blízkost však někdy nestačí. Tim například popisuje situaci, kdy s někým komunikoval po telefonu – a dotyčný si ho podle hlasu představil jako bílého. Po osobním setkání pak otevřeně vyjádřil zklamání nad jeho vzhledem.
Pocit, který mnozí Afročeši a Afročešky zažívají, lze označit jako takzvané dvojí vědomí. Na jedné straně se snaží zapadnout do české společnosti, na straně druhé mohou mít komplikovaný vztah ke svým africkým kořenům. Jsou tak rozpolceni mezi dvěma světy a často mají pocit, že do žádného z nich zcela nepatří. Tato rozpolcenost může začínat už v dětství, kdy nebílé děti čelí vylučování z kolektivu či nevhodným poznámkám ve školkách, školách nebo dokonce v rodinách. Snaha přizpůsobit se a zapadnout pak vede k tomu, že pro většinovou společnost nejsou „dost bílí“, zatímco pro některé příbuzné či jiné Afročechy mohou být „málo černí“ nebo „málo afričtí“.
Jak se ukazuje, sounáležitost, kterou Afročeši a Afročešky s českou společností cítí, má své zřetelné limity. Negativní mediální obraz Afriky a rostoucí protiimigrační nálady tento pocit jen prohlubují. Jeden z účastníků výzkumu to shrnul výstižně: „Je to, jako by nebílý Čech prostě nemohl existovat.“
Jaké východisko tedy Afročechům a Afročeškám zbývá? Studie zdůrazňuje potřebu vzdorovat zpochybňování vlastní identity a vytvářet prostor, kde se africkost a českost mohou setkávat a prolínat. Představa o „bílém národě“ musí být překonána – českost přece nevychází z barvy pleti. Pozice Afročechů a Afročešek je sice citlivá a nejistá, ale zároveň nabízí příležitost otevřít diskusi o zkušenostech, které mohou naši společnost posouvat k většímu respektu a vzájemnému porozumění. Takovým svědectvím je i práce samotné Angely Nwagbo, která se otázkami interkulturalismu a etnické identity zabývá mimo jiné prostřednictvím divadelní performance Confluence, kterou bude možné shlédnout 14. dubna 2026 v pražském Paláci Akropolis.
Sára Procházková
Autorky Stephanie Rudwick a Angela Nwagbo na výzkum
