Karl Laryea

Karl Laryea pochází ze středostavovské rodiny. Nejvíce si přál studovat v Kanadě, nakonec byl, podobně jako řada jiných Ghaňanů za minulého režimu, vyslán do Československa, kam odjel na konci září revolučního roku 1989. Do mrazivé Prahy přiletěl v triku s krátkým rukávem. O den později už byl převelen do severočeských Teplic, kde podstoupil devítiměsíční intenzivní jazykový a vyrovnávací kurz. Po něm nastoupil na ČVUT v Praze. „První rok na škole byl skvělý, bylo to pro mě jednoduché, protože to, co jsme probírali, jsme brali už na střední škole v Ghaně,” vysvětluje. Největší problémy měl však s češtinou, která pro něj byla složitá. Obklopoval se proto co nejvíce českými kamarády, aby mohl jazyk neustále procvičovat. V roce 1994, během svých studií magisterského programu na Západočeské univerzitě v Plzni, si našel českou přítelkyni. „Celý rok trvalo, než mě můj dnešní tchán přijal a pochopil, že jeho dceru skutečně miluji. Později jsem se stal prominentní postavou rodiny a s tchánem jsme nejlepší přátelé, kteří spolu dělají cokoliv,” líčí. Později se oženil a narodil se jim syn a dvě dcery. Právě kvůli ženě a dětem se rozhodl v Česku zůstat. Našel si dobré místo u české energetické společnosti PRE, později spolu s manželkou založili vlastní společnost Knights, a. s., která podniká jak v Česku, tak v Ghaně a dalších západoafrických zemích. Karl je jejím ředitelem a předsedou představenstva. Žije proto střídavě v Česku na okraji Prahy a v Ghaně. „Mohu říct, že pro mě bylo opravdu dobré v Československu studovat. Bylo tam mnoho příležitostí, které jsou v Ghaně potřeba. Vždycky budu takové výměnné programy podporovat,” uzavírá.

Z jaké rodiny pocházíte?

Pocházím ze středostavovské ghanské rodiny. Můj otec se stal vedoucím hasičů jedné oblasti a později povýšil na šéfa hasičů v celé Ghaně. Pozici zastával do roku 1987. Táta dostal příležitost studovat čtyři roky ve východním Německu. Matka byla obchodnice a starala se o domácnost. Táta se později stal hlavou rodiny Nii Tetteh Ankamah, jedné z královských stolic kmene Gbese ve čtvrti Ga Mashie.

 

Kdy jste do Československa odjel?

Do Československa jsem odletěl 29. září 1989, abych studoval elektrotechniku. Svůj jazykový kurz jsem dělal přes Karlovu univerzitu v Teplicích. Ten trval necelý rok a pak jsem přesedlal na ČVUT v Praze, abych nastoupil do prvního ročníku elektrotechniky. Je dobré zmínit, že jsem byl v roce 1988 přijat ke studiu na Kwame Nkrumah University of Science and Technology v Accře, ale když jsem získal stipendium ke studiu v Československu, myšlenku na studium v Ghaně jsem opustil a dal jsem se do příprav na cestu.

 

Proč právě Československo?

Popravdě jsem si nejprve vybral Kanadu a Československo jako náhradu. Třetí v pořadí pak byla Jugoslávie. Nakonec mi byla úřady přidělena Praha. Stipendium jsem potřeboval, protože rodiče si nemohli má studia dovolit platit. Měl jsem více sourozenců a rodiče pomalu stárli.

 

Vybavujete si první moment, kdy jste se ocitl v Praze?

Přistál jsem v Praze 1. října 1989, byla sobota večer a byly jen dva stupně nad nulou. Já měl na sobě džíny a košili s krátkým rukávem. Žádný svetr. Do té chvíle mě to nenapadlo, protože jsme celou cestu trávili buď v letadle nebo letištních halách. Byl proto obrovský šok, když jsem v Praze vystoupil z letadla a museli jsme jít po letištní ploše v takové zimě. Pak se dostavilo zklamání, protože nám bylo původně řečeno, že na nás na letišti počkají zástupci ghanské ambasády, ale nebyl tam nikdo. Byli jsme dva a ani jeden z nás netušil, kam máme jet a lidé vůbec neuměli anglicky. Nakonec jsme naše dokumenty o uděleném stipendiu ukázali taxikáři a v papírech byla adresa ghanského velvyslanectví. Po dlouhém smlouvání jsme uhádali cenu 40 dolarů z Ruzyně na Hradčanskou. Měli jsme obrovský hlad, protože jsme po tři dny, co cesta trvala, nic pořádného nejedli. Můj třetí šok se dostavil ve chvíli, když nám sekretářka na ambasádě řekla, že jsme měli za taxíka zaplatit míň než 10 dolarů. Já jsem si s sebou z Ghany přivezl jen dvacet, což byla přesně polovina zaplaceného jízdného. Já už tak neměl vůbec žádné peníze. Odvezli nás na kolej Kajetánka a druhý den jsme byli rozvezeni do jazykových center. Jsem šťastný, že letos oslavím 30 let svého života v Česku.

Jaké to bylo v jazykovém centru?

V Teplicích jsem byl od října 1989 do června 1990. Studovat češtinu pro mě bylo neuvěřitelně těžké, protože to byl druhý jazyk a já se potřeboval pořádně naučit jednak abych rozuměl, jednak abych jím aktivně komunikoval. Byli tam ale mladší studenti z jiných zemí, kterým to šlo rychle. A tak pro mě byli motivací, abych zabral. Ukázali mi, že se to naučit dá.

 

A co po jazykové škole?

Po Teplicích jsem musel složit přijímačky na ČVUT a ty jsem udělal. Byly z matematiky, fyziky a chemie, všechno v češtině. Pak jsem odjel na tříměsíční dovolenou do Londýna, abych načerpal síly před nástupem do prváku.

 

Jak vám to v prvním ročníku šlo?

Můj první rok na ČVUT byl úplně nejlepší a zasvěcující. Většina předmětů byly ty, které už jsem dělal v Ghaně na konci střední školy. Pár měsíců jsem také u nás chodil na univerzitu, než jsem odjel do Československa, takže prvák byl pro mě opravdu snadný. Mým jediným problémem bylo zvládat češtinu, abych dokázal rozumět přednášejícím. Čeština pro mě byla mnohem větší problém než samotné předměty. S mnohými spolužáky jsem se spřátelil a jezdili za mnou každý pátek na Strahov na fufu, což je tradiční ghanské jídlo, a popíjet. Jsou to krásné vzpomínky. Za našeho studia jsme se museli učit vše v češtině, takže bylo důležité mít české kamarády, pokud jste chtěli jazyk skutečně ovládat.

 

Byl jste zřejmě jediným černochem široko daleko. Jak jste se s tou všudypřítomnou pozorností okolí vyrovnával?

Bylo to od začátku strašně divné, protože většina Čechů, zejména těch, kteří nebyli ze školy na černochy nebo cizince zvyklí, naši společnost nepřijímala. Bylo to hodně nepříjemné, ale v průběhu času si najdete kamarády, kteří vás přijímají takové, jací jste. A pokud jste přijeli s tím, že se máte něco naučit a pak zase odjet, nemusí vás reakce okolí na vaší přítomnost tolik trápit. Jsou výzvy, které v Česku dodnes jsou, ale je jich méně od doby, kdy je Česko v Evropské unii.

 

Dnes se v Česku mluví hodně o projevech rasismu. Zažil jste něco podobného i vy?

Zažil jsem ho naplno po tom, co jsem dokončil vysokou a začal jsem pracovat pro PRE, kde jsem zůstal pět let. Rasismus nebyl zřejmý v rámci kampusu, ale zažívali jsme ho, když jsme vyrazili mezi lidi ven. Rád bych zdůraznil, že jako cizinec žijící v České republice musíte respektovat zdejší tradice a kulturu, pak byste s rasismem mít problém neměli. Časy se mění a situace se dnes zlepšuje, oproti tomu, jaké to bylo dříve.

Co bylo po dokončení studií? Vrátil jste se do vlasti?

Jak jsem už zmínil, pět let jsem pracoval jako elektroinženýr v PRE a využil jsem příležitosti dodělat si doktorát z Řízení spotřeby a ekonomie. Musel jsem po dokončení studií zůstat v Čechách, protože jsem se oženil a má žena v té době ještě studovala, takže jsem bez ní odjet do Ghany nemohl.

 

Čím se živíte dnes?

Vlastním v Česku se svou ženou společnost Knights, a. s., která se zaměřuje na obchod s Ghanou a dalšími západoafrickými zeměmi.

Máte v Česku rodinu? Jak jste svou ženu potkal?

Ano, mám tři děti s mou rozkošnou českou ženou, syna a dvě dcery. Ženu jsem potkal na vysoké, když jsem dělal magistra na Západočeské univerzitě v Plzni v roce 1994. Má tchyně a švagr mě přijali na samém začátku, ale měl jsem problém s tchánem. Trvalo celý rok, než mě poznal a uznal, že jsem doopravdy do jeho dcery zamilovaný. Později jsem se stal nejprominentnějším členem rodiny, zejména od doby, kdy se tchán stal mým nejlepším kamarádem. Jeho přátelé pak žárlili, po tom, co se přesvědčili, že člověk nemůže používat barvu kůže k rozeznávání dobrého od špatného. Buď jste dobrý člověk, nebo špatný, bez ohledu na rasu nebo náboženství.

 

Byla pro vás možnost studia v Československu zásadní?

Tehdy jsem si to až tak neuvědomoval, ale dnes mohu s jistotou říct, že to bylo skvělé. Je tu spousta možností, které jsou potřeba také v Ghaně. Vždycky budu velkým podporovatelem výměnných programů, jaký jsem zažil já, současně ale s tím, aby i čeští studenti měli možnost navštívit a učit se od jiných zemí. My jsme dnes ambasadoři propagující Česko v Ghaně a naopak.