Ian Willoughby

Přál bych si, aby Praha byla barevnější.

Ian Willoughby žije v Praze více než třiadvacet let. Je dlouholetým členem redaktorského týmu Radia Praha, v polistopadové Praze však začínal vyučováním angličtiny. Prahu považuje za svůj domov a před pár měsíci se zde také oženil. Jak vypadala Praha devadesátých let očima cizince ze západní Evropy a proč se v ní rozhodl zapustit kořeny? Jaká místa má rád a co by naopak v Praze změnil? 

 

Kdy ses do Prahy přestěhoval?

V Praze žiju od roku 1993. O rok dříve jsem sem přijel na dovolenou. Můj kamarád, který studoval historii a rozhodl se žít rok v Praze, mi totiž napsal dopis, že je to tu úžasné, levné a zajímavé. Proto jsme s naším společným kamarádem Robem z Anglie přijeli na návštěvu a o rok později jsme se oba rozhodli se do Prahy přestěhovat. On dnes pracuje jako korespondent BBC.

 

Povedlo se ti jako člověku, který nemluvil česky, najít práci?

Ten první rok jsem učil angličtinu, a vlastně taky druhý, třetí a tak dál. Učil jsem celkem šest let. A hrozně mě to nebavilo. Nechtěl jsem ale být tím čtyřicátníkem, který chodí na sedm třicet do práce a pak po osmi hodinách zpátky domů a další den znovu. Chtěl jsem větší flexibilitu. Tak jsem nastoupil do ČTK jako překladatel, kde jsem si svou hroznou češtinu trénoval na čtení novinových článků. Současně jsem díky této práci pronikl do aktuálního dění. Po nějaké době můj kamarád Rob, který v ČTK také pracoval, přešel do Radia Praha a mně to přišlo jako fajn nápad. Redaktorem této stanice jsem se stal v roce 2001 a pracuji v ní dodnes.

 

Co tě přimělo se z Irska odstěhovat a zakotvit ve střední Evropě?

Volba padla na Prahu, protože se mi tu při první návštěvě prostě líbilo a můj kamarád Rob se sem chtěl odstěhovat stejně jako já. Rozhodl jsem se odejít, protože tehdy dosahovala nezaměstnanost v Irsku snad 18 %. Já jsem byl absolvent filozofie a angličtiny a byl jsem proto v té době v podstatě nezaměstnatelný. Dva roky jsem byl bez práce, podobně na tom byla většina mých přátel. Skoro nikomu se nedařilo a já jsem se jednoduše nudil.

 

Byl jsi od počátku rozhodnutý v Praze zůstat natrvalo?

Vůbec ne. Měl jsem v plánu zůstat dva tři roky. Tehdy bych určitě neřekl, že jsem se sem přestěhoval. Prostě jsem přijel. A to s jedním ruksakem, neměl jsem s sebou v podstatě vůbec nic. Pak jsem si to tu ale zamiloval, našel jsem tu nové přátele. Být v oněch dnech v Praze bylo navíc strašně vzrušující.

 

Co přesně?

Praha pro mě byla takový správný stupeň exotiky. Asi bych nezvládl žít v nějaké africké vesnici. Ale Praha byla jiná, současně ale ne zase tak moc. A samozřejmě čím déle jsem tu byl, tím víc jsem rozuměl tomu, co se děje kolem. Tehdy tu byla skvělá atmosféra a město tepalo. Bylo tu hodně dobrých barů a restaurací. V Irsku jsem si jít na večeři nemohl dovolit, tady se to ale stalo součástí mého každodenního života. Bylo tu také hodně mladých cizinců v mé situaci a to nás sblížilo. Z té doby mám několik dobrých přátel doposud. V druhé polovině devadesátek se z Irska stal keltský tygr, nastal ekonomický růst a tehdy jsem trochu uvažoval o návratu. V Praze se mi ale líbilo natolik, že jsem se rozhodl zůstat.

 

Co se ti na Praze líbilo nejvíc?

Upřímně se mi asi nejvíc líbilo, že jsem si prostě mohl dovolit jít každý večer do hospody a nemuset počítat peníze. Cítil jsem se tu také bezpečně. Na rozdíl od Britů nebo Irů se Češi příliš neperou. Člověk tu není ve fyzickém nebezpečí. Bydlel jsem v centru Dublinu a tam jsem se normálně jít ven v sobotu v noci sám bál. Když jsem přijel sem, byla pro mě hrozná úleva, že můžu jít kamkoliv a nemusím to příliš řešit. V době, kdy jsem z Irska odjížděl, měla navíc ještě silný vliv katolická církev, rozvod manželství byl zakázaný, kondomy se do roku 1985 daly koupit jen na předpis lékaře a to prostě nebylo pro mě. A tady to bylo jiné. V Praze se toho taky hodně dělo, byla tu celá řada skvělých kulturních akcí a koncertů světových hvězd. Protože to bylo těsně po revoluci, chtěla řada z nich tento region podpořit, a proto často do svých turné zahrnuly také Prahu.

 

Jak k tobě Pražané přistupovali?

Skoro všichni dobře, řekl bych. Občas se stávalo, že sedíš v hospodě a někteří lidé kolem se na tebe koukají s jistou negací nebo až snenávistí, ale nikdy se mi nic nestalo. A to asi z několika důvodů. Byl jsem ze Západu, a proto se ke mně lidé asi chovali přívětivěji než by se chovali k lidem z jiných regionů. Pro mnoho mladých lidí jsme byli naopak zajímaví. A dozajista pomohl také fakt, že jsem Ir. Obecně platí, že Irové jsou všude poměrně oblíbení. Jako cizinci jsme ale také neznali všechna pravidla, která Češi mají ve všech situacích. A buď jim rozumíš, nebo ne.

Jaká pravidla máš na mysli?

Jednou jsme šli s kamarádem do hospody ve Vršovicích, nebyl ale žádný volný stůl, takže jsme se po chvíli otočili a při odchodu za námi vyběhl výčepní a křičel: „Kdo si myslíte, že jste? Vejdete do hospody a ani nepozdravíte? Tohle je podle vás normální chování?“ A tak jsme se naučili zdravit i ve výtahu, naučili jsme se zouvat, když k někomu jdeme na návštěvu. Mnoho cizinců, kteří do Prahy přijíždí, zpočátku také říká, že jsou Češi rezervovaní až nepříjemní, ale já si to už vůbec neuvědomuji. Často je to třeba o jazyku a jakmile se naučíte aspoň pár slov, zlepší se to. Ještě jsem vypozoroval jednu věc – například na úřadech. Přijdeš s nějakým papírem, který máš špatně vyplněný, nebo řešíš nějaký problém, a člověk za okýnkem začne vzdychat. Opakuje, že to nejde, že je to moc složité, ale nakonec ten problém vyřeší a je milý. Ale vždy musí udělat tuhle scénku. Teď si ale všímám, že obecně lidé v Praze jsou čím dal přívětivější a to je moc fajn.

 

Zlepšuje se přístup Pražanů k cizincům?

Nevím, jak se to vyvíjí ve vztahu k lidem z východní Evropy nebo k těm s odlišnou barvou pleti, ale pro mě jako bílého cizince ze Západu je to prostě jednoduché. Lidé jsou poslední dobou většinou milí. Na druhou stranu mi ale nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykl na ten zdejší rasismus. U nás v Irsku by v době, kdy jsem tam žil, bylo nemyslitelné říkat rasistické věci veřejně. Takové projevy byly plošně odsuzované. Tady se objevuje takový tolerovaný každodenní latentní rasismus, který si ani nemyslím, že by byl myšlen primárně zle. Ale rasismus to je pořád. Mě se to sice jako Ira netýká, ale vadí mi to.

Jak takový latentní rasismus podle tebe vypadá?

Je to například když lidé říkají Vietnamcům, že jsou Číňani. Přitom většinou ví, jak to ve skutečnosti je, přesto však použijí takovou zkratku. Je to vlastně taková oslava vlastní ignorace. A já tohle prostě nemám rád. Osobně se ale setkávám s čím dál větší snahou mi pomoci, vyhovět mým přáním. To se samozřejmě ještě zlepšuje, když mluvím česky, a lidé vidí snahu se dorozumět jejich jazykem.

 

 

Jak často používáš češtinu?

V podstatě každý den, hlavně proto, abych porozuměl kontextu jak v životě, tak ve své práci novináře – abych mohl sledovat místní zprávy, číst noviny a překládat. Česky ale také mluvím, a to poměrně často – zejména s rodinou mé ženy nebo s přáteli. Nemám rád situace, kdy sedím se třemi českými přáteli a oni kvůli mně mluví anglicky. Cítím se trapně a vždycky je poprosím, aby mluvili česky. V 90. letech to samozřejmě pro mě byla nutnost, ale už není.

A jak mluvíte doma se ženou?

Když jsem Terezu před třemi lety potkal, řekla, že anglicky nemluví a že budeme muset komunikovat česky. Během prvního roku jsme proto mluvili skoro jen v češtině, ale pak se to zlomilo a doma jsme začali mluvit z většiny anglicky. Vytvořili jsme si také takový vlastní jazyk, směsku angličtiny a češtiny. Takže mi třeba řekne: „Podej mi, prosím tě, sugar.“ Což je příšerné, ale děláme to pořád a čím dál víc.

 

Máš v Praze nějaká oblíbená místa?

Začal bych asi tím, že nemám rád zakouřené prostory a jsem rád, že je jich v Praze čím dál míň. Dříve jsem to snášel, teď už ale nemusím, protože je na výběr mnoho nekuřáckých podniků. Co se týče restaurací, tak rád chodím tady za rohem do restaurace U Kurelů. To byla jedna z nejhorších hospod na Žižkově, byla v ní obsluha nahoře bez, zakouřeno a bylo to prostě po všech směrech příšerné místo. Před pár lety ji ale převzali noví majitelé, částečně zachovali její styl, ale kompletně změnili prostředí na nekuřácké a hrají výbornou hudbu. V Praze také mám rád místa, která nabízí široký výběr piva, což dříve nebylo. Je to například Kulový blesk nebo místa, kde čepují Únětické pivo. Dříve jsem také rád chodil do vršovického Café Sladkovský, kde jsem se potkával se spoustou přátel. Těch míst je mnoho.

 

Jaká pražská čtvrť je ti nejblíž?

Úplně nejradši to mám tady, kde bydlím, což je pomezí Vinohrad a Žižkova. Nikdy jsem neměl rád tu část Žižkova u Spojovací ulice, kde jsem také určitou dobu bydlel. Od té doby, co chodím běhat, si ale všímám věcí, které jsem dříve neviděl. Je tam spousta parků, zahrádek, krásných domů.

Proč zrovna Žižkov?

Nejradši mám tu vrchní část, okolo Akropole, náměstí Jiřího z Poděbrad a u televizní věže. Lidé často vyzdvihují místní hospody, ale já je rád nemám. To není to, proč se mi tu líbí. Je tu živo, ale současně to tu není nijak divoké. Bydlím tu v podstatě dvanáct let a vidím, že se to tu stále zlepšuje. Velká změna přišla s farmářským trhem, který je pravidelně tady na náměstí. To s sebou přineslo také zájem kavárníků, kteří otevřeli nové zajímavé prostory v jeho okolí. Trh sám o sobě přivádí nové lidi a utváří pocit komunity. Pro mě je vždycky příjemné na trh zajít. Každou sobotu tam potkám několik lidí, které znám, pozdravíme se, prohodíme pár slov.

Co se ti na Praze naopak nelíbí?

Jedna věc, která se mi na Praze nikdy nelíbila, je ta záplava špatných graffiti. Když se člověk prochází městem a zůstává očima v úrovni ulice, vypadají domy často právě díky těmto popisům hrozně. Když pak zvednete oči, jste naopak překvapeni, jaké jsou kolem krásné domy. Někdy bych si také přál, kdyby byla Praha barevnější. Když jedete do nějaké západní metropole, vidíte na ulicích mnohem více lidí, kteří se oblékají a vypadají různorodě. Tady je ta rozmanitost velmi ojedinělá. A to i co do struktury jejích obyvatel, přestože tuším, že v Praze tvoří cizinci kolem deseti procent obyvatel.

 

Kde je tvůj domov?

Rozhodně tady. Když jedu do Irska, připadám si už spíš jako turista. Jakmile odněkud letím a přistanu v Praze, vždy si uvědomím, že jsem přijel domů. Strávil jsem tu většinu svého dospělého života. Teď tu také máme se ženou nový byt, který jsme spolu zrekonstruovali podle svých představ a je náš. Je ale pravda, že občas mám strach, že jednou skončím v místním domově důchodců, kde budu pro ostatní chlápkem s divných akcentem a bude to prostě peklo. Ale Praha je můj domov. Bez debat.

 

Rozhovor vedl: Lukáš Houdek

Autor fotografií: Lukáš Houdek