Yasin Keymanesh

 Yasin Keymanesh je třicetiletý pilot z Íránu. V Praze žije čtyři roky, před časem se zde také oženil. Mluví obstojně česky, jazyk se naučil sám – zejména z knih. Tou první byla učebnice o letectví. Jak poznal, že je Praha jeho domovem, proč má rád Pražany a dají se v hlavním městě chovat koně?

 

Jak jste se dostal do Prahy?

Jsem dopravní pilot. Studoval jsem v Íránu. U nás platí bojkot ze strany USA, což v reálu znamená, že jsme skoro čtyřicet let neměli šanci kupovat letadla. Jsme tedy v situaci, kdy piloti jsou, ale nejsou letadla. Létám od svých patnácti let – začal jsem s balónem, pak jsem přešel na větroně, což bylo moje první setkání s Českem, protože se tady vyrábí. Potom jsem šel na dopravní univerzitu, kde jsem následně i dva roky učil. Když jsem se ucházel o místo u našich aerolinek, bylo mi řečeno, že si musím dodělat typový kurz – tedy kurz na určitý typ letadla, se kterým budu létat. Běžné je, že takové doplnění vzdělání platí samotné aerolinky, mně ale řekly, že si ho musím dodělat na vlastní náklady. Začal jsem proto nějaký výhodný hledat v zahraničí, ale nedařilo se. V té době můj otec odjel do Prahy pracovat jako výzkumný pracovník na Karlovu univerzitu. Ten mi doporučil, abych přijel za ním a poptal se v Česku. A tak jsem přijel do Prahy.

 

Jak to dopadlo?

Měl jsem potřebné peníze, ale narazil jsem s tím, že k tomu, abych mohl daný kurz absolvovat, potřebuji povolení k pobytu. O ten jsem zažádal, ale trvalo to příliš dlouho – víc než dva roky. Do té doby jsem tu zůstal jen na bázi krátkodobých víz. V momentě, kdy jsem potřebné povolení dostal, už začalo být příliš pozdě, bylo mi 28 let a u studujícího pilota dopravního letadla hraje každý rok roli. Do toho ještě vstoupila extrémní inflace naší měny, takže peníze, které jsem měl našetřené, se tak smrskly ve vztahu k euru asi na třetinu, nebo čtvrtinu. V tu chvíli mi došlo, že už šanci na naplnění svého snu nemám. Jedinou možností je, že si dodělám potřebná osvědčení a budu leteckým instruktorem. To mě přivedlo k velkému přemýšlení o tom, jestli tady zůstanu, nebo se vrátím domů do Íránu. A já jsem se rozhodl tady zůstat.

 

Mluvíte dobře česky, jak se vám povedlo s češtinou popasovat?

Snažím se mluvit česky od počátku. Čeština mi připadá jako takový přirozený jazyk, něco jako naše perština. Musím říct, že mám češtinu vážně rád. Česky mluvím tak dva roky, naučil jsem se ji úplně sám, nikdy jsem nechodil do žádného kurzu. Snažil jsem se šetřit peníze na pilotní kurz a nechtěl jsem utrácet za další. A tak jsem se prostě vydal do Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí a půjčil jsem si tam učebnici letectví v češtině. A začal jsem. Učil jsem se z knih a snažil jsem se mluvit s lidmi. A je, myslím, na místě poděkovat zdejším lidem, Čechům, že se mnou měli tolik trpělivosti a česky mě naučili. Všichni ke mně byli hodní. Když například na úřadě řeknu, že mluvím špatně česky, tak mi paní za přepážkou odpoví, že se přeci nějak domluvíme, že to nevadí. Tyto situace mi daly odvahu.

 

Čím jste se živil, než jste dostal povolení k pobytu?

Kvůli tomu, že jsem stále dokola dostával jen dvouměsíční víza, mě nikdo nechtěl zaměstnat, protože neměli jistotu, že tu ještě za měsíc budu. A tak jsem občas chodil na brigády, většinou jsem ale pomáhal jako dobrovolník. Chtěl jsem pomáhat lidem. A jakmile jsem se trochu naučil česky, rozhodl jsem se zdarma pomáhat lidem, kteří sem přicházeli z mého regionu. Ti se totiž často setkávali s tím, že je někdo podvedl a okradl o peníze, protože se tu neorientovali. Pomáhal jsem jim tedy například při vybavování víz, občas jsem chodil zdarma tlumočit z perštiny pro cizineckou policii. Protože jsem ale pracoval jako dobrovolník, neměl jsem peníze a musela mě podporovat rodina. A také jsem se rozhodl pokračovat ve studiu.

 

Pro jakou pražskou školu jste se rozhodl?

Přihlásil jsem se na ČVUT na ATPL – to je něco jako pilotní doktorát. Je to vlastně poslední licence pro piloty, kteří chtějí být kapitánem. Věděl jsem ale, že nemám šanci, a tak jsem si podal přihlášku ještě na stavařinu na stejné škole. A nakonec mě přijali na oba obory, a tak jsem se rozhodl jít cestou, která mě baví, a studuji tedy na ČVUT letectví.

 

Zhruba před rokem jste povolení k pobytu získal, co děláte teď? Podařilo se vám najít trvalé zaměstnání?

Po tom, co jsem dostal povolení, jsem si našel práci ve firmě vyrábějící záchranářské vybavení, například pro sanitky. Pracuju tam už skoro rok. Nedávno mě také povýšili a já teď pracuji na nižší vedoucí pozici v kanceláři.

 

Máte českou manželku. Jak jste se poznali?

Dva a půl roku zpátky jsem byl v takové beznaději, že se mi nic nedaří, matka byla v Íránu a já jsem se rozmýšlel, že se nejspíš vrátím. Ještě jsem ale něco musel vyřešit ve firmě mého táty a potřeboval jsem, aby mi někdo místní pomohl. Moje manželka tehdy hodně pomáhala cizincům s vyřizováním různých záležitostí a pomáhala taky mně. Byla to láska na první pohled. Několikrát jsme měli schůzku, kde jsme procházeli české zákony a ona mi radila, jak bych měl některé problémy řešit. Chodili jsme pak spolu na rande a já jsem si řekl: „Tak tohle je láska.“ Vůbec jsem nic takového neplánoval. Najednou se to stalo. Jsme svoji něco přes rok.

 

Jak si spolu rozumíte? Nedochází k různým kulturním nedorozuměním?

Manželka právě dokončuje postgraduální studium na Karlově univerzitě, jejím tématem je tradice židů z Kavkazu. Když jsme se poznali a bavili jsme se o tom spolu, přišlo mi, že ta kultura, kterou se zabývá, je s naší hodně podobná. U ní jsem se poprvé setkal s tím, že někdo v Česku skutečně rozumí tradicím podobným těm našim. Rozumíme si proto i po kulturní stránce velmi dobře.

 

Jak se k vám jako cizinci staví její rodina?

Na začátku jsem poznal její matku, která je moc milá. S její babičkou jsme velcí kamarádi. Nemají se mnou nejmenší problém.

 

A jaké máte zkušenosti s Pražany?

Mám v podstatě samé dobré zkušenosti. Nikdy se mi nestalo nic špatného. Když lidem řeknu, že jsem Íránec, tak jsou často nejistí. Pokud ale řeknu, že jsem Peršan, tak je to jiné. Češi měli dříve před naší revolucí s Íránem pěkné vztahy. Obchodovali jsme a náš šáh tu byl poměrně známý. Lidi ale většinou zajímá, jestli jsme muslimové.

 

Má na chování okolí k vám vliv aktuální situace v souvislosti s uprchlíky nebo právě s muslimy?

Mám takový dojem, že jsme pro lidi zajímaví jako Íránci v momentě, když řekneme, že nejsme muslimové. Měl jsem například jednoho souseda, před kterým jsem zaparkoval a vyndal z auta věci na gril. On se mě ptal, jestli jedeme grilovat. Bylo vidět, že neví, jak na to, ale nakonec se mě zeptal: „Vepřové?“ A já jsem mu odpověděl: „Klidně!“ A on na to: „Vy můžete?“ A když jsem mu řekl, že nejsme muslimové, tak se se mnou dal do řeči. Tady v Česku se mi zdá, že se lidé hodně brání náboženství. Jakmile řeknu, že muslim nejsem, lidi se začnou o Írán zajímat a vyptávají se. Vždycky se ptají: „A co jste?“

 

A co tedy jste? (smích)

My máme nejstarší náboženství na celém světě, které se jmenuje zoroastrismus. Ten je základem všech náboženství. To je naše kultura a my v ní pokračujeme. U nás nastal problém po revoluci, kdy byla přinesena určitá ideologie, která se prohlašuje za islámskou, což ale ve skutečnosti není. Naši lidé chtějí být zoroastristé, protože ta kultura je jiná. Ale naše vláda podle své ideologie dělá brutální změny, které vynucuje. Přestože je většina lidí u nás vlastně zoroastristy, v podstatě nikdo na islám nebo křesťanství nenadává. U nás jsou jak muslimové, tak mnoho židů i křesťanů. Vzájemně se respektujeme. Politika je něco jiného.

 

Kam v Praze rád chodíte?

Mám rád Karlův most v noci. Rád se přes něj procházím kolem Národního divadla až na Palackého náměstí. Je to úplně jiná Praha. Já mám Prahu rád ve dvou dobách – buď večer, nebo pak brzo ráno. I lidi jsou příjemnější, jsou v klidu.

 

Co se vám naopak na Praze nelíbí?

Když odpovím upřímně, tak nevím. Obecně myslím pozitivně a nedokážu říct, že by se mi něco nelíbilo. Naopak se mi asi nejvíc na Praze líbí lidé. Jsou přátelští.

 

Od některých cizinců ale naopak slýchám, že jsou lidé v Praze podle nich chladní.

Já pocházím ze země, kde máme oblast s teplým podnebím a oblast se studeným. Klima vás ovlivňuje jak v charakteru, tak prostě ve všem. Oproti jižnímu Íránu, kde je teplo jako například v Dubaji, nejsou lidé na chladnějším severu na první pohled přátelští. Když se ale s nimi dáte do řeči, zjistíte, že jsou moc milí. A tak je to, podle mě, i s Čechy. Problém lidí je, že se stále vzájemně soudí. To já nemám rád.

 

Chováte v Praze koně. Jak jste se k nim dostal?

Já mám rád koně od dětství. Když jsem se seznámil s manželkou, řekla mi, že má vlastního koně v Děčíne. To mě překvapilo, protože u nás v Íránu je chování koňů dost drahé, protože jim naše klima moc nepřeje. Za Lukášem, tak se manželčin kůň jmenuje, jsme pak začali spolu jezdit každý víkend, až jsme se ho rozhodli přestěhovat do Prahy. Tady těch možností pro chování koňů v nějaké společné stáji moc není, proto jsme se rozhodli založit si vlastní. Měli jsme štěstí a dostali jsme na Lochkově pozemek. K Lukášovi jsme si vzali ještě jednu klisnu, Báru. Tu jsme dostali zdarma, aby si v klidu užila koňského důchodu. My jsme slíbili, že se o ni postaráme, a tak máme dva. Postupně si to tam zvelebujeme, postavili jsme stáj, ohradu a budeme pokračovat dál. A máme spoustu plánů.

 

Jaké to jsou?

Děti dnes sedí hlavně za počítačem a neznají pořádně přírodu. Proto bychom chtěli v budoucnu dělat i něco pro mládež, pořádali bychom různé akce. Dospělí na Báře jezdit nemohou, ale pro děti by byla ideální.

 

Cítíte se v Praze doma? Nebo je váš domov v Íránu?

Vloni jsem byl v Dubaji na jednom veletrhu s naší firmou. Když jsem seděl v letadle na cestě zpátky do Prahy, pocítil jsem, že je můj domov tady. A rád bych tady zůstal.

 

Rozhovor vedl: Lukáš Houdek

Autor fotografií: Lukáš Houdek