„Člověk bez problémů je mrtvý člověk“, říká chirurg z Bosny a Hercegoviny Edib Jaganjac

Text a foto: Anastasia Kriušenko, Bulletin Slovo II/2021

 

Na setkání s Edibem Jaganjacem, chirurgem traumatologie v pražském Motole, jsme čekali měsíc. Pracuje v průměru 10 hodin denně včetně víkendů v Motole a v největší pražské poliklinice Kartouzská. I přes dlouholeté maximální pracovní nasazení vydal v roce 2015 úspěšnou knihu Sarajevská princezna, ve které popisuje své zážitky z obléhaného Sarajeva v 90. letech, kde dva roky pracoval v ostřelované nemocnici jako chirurg. Povídali jsme si o tom, jak zvládal těžká období a jak prožíval své první roky v Česku jako cizinec.

Když jsem četla o vašem příběhu a o tom, co jste zažil v sarajevské nemocnici, nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že toto nelze nechat za hlavou a zapomenout na to. Spíte po nocích v klidu?

To, o čem mluvíte, je posttraumatický syndrom. Ten jsem měl možná deset let. Pak jsem napsal knihu Sarajevská princezna, zanalyzoval, co se stalo, a přešlo mě to. Tím jsem se z války vyléčil. Obzvlášť když teď vidím, že to, za co lidé bojovali, nakonec nedopadlo dobře. Měl jsem pocit, že jsme válku vyhráli, pak se ale ukázalo, že ji vyhráli kriminálníci, kteří si na ní vydělávali a jiné posílali na smrt.

 

Jak se lišili Češi od lidí v Sarajevu, když jste se přestěhoval do Prahy?

Měl jsem pocit, že tento národ je bezdůvodně ustaraný a nešťastný. Přitom lidé mají vodu, jídlo, střechu nad hlavou – mají všechno základní, co potřebují. Mají starosti z toho, že je šéf nemá rád nebo že má kamarádka hezčí šaty. To opravdu nejsou problémy.

 

Je to ale přirozené, po naplnění základních potřeb přichází další, všichni známe Maslowovu pyramidu.

Jasně, ale jakmile vyřešíte základní potřeby, pak nesmíte brát ty ostatní tak vážně. Sice to problémy jsou, ale pouze formální. Jsou řešitelné a za nějakou dobu bude po nich. Takže proč si z toho dělat starosti? Když jsem byl v Sarajevu, kde na mě stále někdo střílel, život v cizině, kde nemám práci ani peníze, mi připadal jako ráj, kde řeším takové normální lidské problémy. Člověk se musí naučit, že problémy tu stále jsou. Člověk bez problémů je mrtvý člověk.

 

Pak jste se nakonec do té situace dostal. V cizině, bez práce, možná bez peněz…

Měl jsem u sebe 300 marek (tehdy kolem 5 tisíc korun – pozn. red.). Manželka a děti přijely o 15 dní dřív na pozvání našeho českého kamaráda. Sice ho nikdo z nás předtím neviděl, ale byl kamarádem našeho bratrance. To je rok 1994, kdy se čerstvě rozpadlo Československo, a země měla jiné starosti než pro nás zavádět nějaká víza. Nemusel jsem tedy ze začátku přemýšlet, kam půjdu. Chtěl jsem jet dál: do Anglie, Norska – kam jsem měl pozvání. Manželka ale nechtěla. Líbilo se jí v Česku. Jezdila sem ještě před válkou, takže na toto místo byla emočně vázaná.

 

Jak jste to rozhodnutí vnímal?

Zlobil jsem se na ni 10 let, protože nám po celou tu dobu nestačily peníze, které jsme vydělávali. Oba jsme pracovali, a přitom dostávali sociální pomoc, což jsem tehdy netušil. Zjistil jsem to až na policii, když jsem zažádal o občanství. Ptali se mě, zda pobírám dávky, já řekl, že ne. Hned vytáhli nějaký papír s mým podpisem, který vypadal jako daňové přiznání. Na papíru bylo vidět, že je z nemocnice. Pak jsem zjistil, že můj zaměstnavatel sám spočítal, že naše platy pro rodinu se dvěma dětmi nestačí. Já jsem to podepisoval automaticky s ostatními dokumenty, aniž bych přemýšlel, o co se jedná. A takhle to dopadlo.

 

„Málokdo z naší profese se může věnovat čemukoliv jinému než své práci.“

 

Byl z toho problém?

Ne. Tehdy jsme se museli vzdát svého pasu a občanství, abychom dostali české. Řekl jsem pracovnici cizinecké policie, že je to ostuda českého státu, ne naše, že my, dva pracující doktoři, musíme dostávat dávky, abychom měli dost na obživu. To je strašné. Ta žena se pak styděla. Řekl jsem jí, že kdyby bylo na mně, tak ten pas nechci, ale s tím svým nemůžu nikam cestovat. A proto jsme ho taky dostali velmi rychle. Bylo jí jasné, že nejdu do této země krást a s cestováním to bude taky obtížné. Málokdo z naší profese se může věnovat čemukoliv jinému než své práci.

 

Co konkrétně jste s manželkou tehdy dělali za práci?

Měli jsme odlišné pozice. Už tehdy jsme ale byli odborníci, já chirurg, ona internistka. Když jsem přišel do Čech a chtěl pracovat, tak jsem zprvu nemohl. Nostrifikace diplomu se zavádí teprve tento rok, tehdy jsem musel projít zkouškami a půlroční praxí. Chirurgie je specifický obor. Na sále jste vždy dva nebo tři a jakmile začnete pracovat, tak je pro ostatní jasné, jestli to umíte, nebo ne. Během 15 dnů jsem se dostal do pozice, kdy už mě nikdo nekontroloval a všichni věděli, že to půjde. Oficiálně jsem ale na té úrovni nebyl a s tím samozřejmě souvisela i výplata. Plnou atestaci jsem získal až po osmi letech. Manželka v té době nemohla mít takové pracovní nasazení jako já, protože zůstávala doma s dětmi, aby mohly mít normální život. Postupně se ale stala primářkou a ředitelkou nemocnice. Teď je soukromou internistkou v Kartouzské poliklinice.

 

Jak to období vnímaly vaše děti?

Když jsme přijeli, Nině byly čtyři roky, Sáře skoro osm let. Sára šla zrovna do první třídy v ten den, kdy jsem za nimi přijel do Česka, bylo to 1. září. Učitelka nám řekla, abychom si nelámali hlavu s jazykem, protože to určitě zvládne. První dva měsíce nepsala úkoly, protože nerozuměla zadání. Na konci první třídy ale byla ve srovnávacích testech a testech zralosti nejlepší. Ve škole vyučovala i angličtinářka z Bulharska, která znala i náš jazyk. Na naše děti dohlížela. Pak jsme se skamarádili a navštěvovali jsme se do té doby, než se odstěhovala zpět do Bulharska.

 

„Denně k nám docházela učitelka češtiny, ale za dva měsíce jsme se stejně česky nenaučili.“

 

Jak jste se vypořádal s jazykovou bariérou, když jste musel čerstvě po příjezdu absolvovat medicínské zkoušky v češtině?

Brali jsme to vážně. Denně k nám docházela učitelka češtiny, ale za dva měsíce jsme se stejně česky nenaučili. Lékařský jazyk je spíš v latině, a tu zvládáme dobře. Používáme ji totiž mnohem víc než Češi. Byli jsme navíc mladí, plní znalostí, specialisté. Vzpomínám si, že na první zkoušce nás bylo 28 a dál prošlo jenom šest, z toho čtyři Jugoslávci. Na ústní zkoušce pak vypadla Bulharka, která měla velkou trému, protože jí na tom prý moc záleželo. My, Jugoslávci, jsme byli po válce, takže nám to bylo jedno: bude zkouška, nebude zkouška, jde se dál. Byli jsme připraveni na všechno.

 

Jak jste ale komunikoval s pacienty? Latinským výrazům asi nerozuměli.

Mám spoustu vzpomínek. Největší problém pro mě byl rozdíl mezi slovy „děti“ a „dieta“. Máte děti? Ne, dietu nedržím. Takové konverzace jsem vedl, protože to „je“ a „ie“ se mi pletlo. Ale i spousta dalších věcí. Musel jsem pozůstalým oznámit, že někdo umřel, ale neuměl jsem vyjádřit soustrast. Nebo si naposloucháte žargon a nevíte, jak to říct jinak. Jednou jsem přišel za pacientkou se slovy: „Žrala jste dnes něco?“ Kolega se mi tehdy smál, protože mě to naučil on.

 

Co české zvyky, kultura, ale i zdravotnický systém? Bylo těžké si na to zvykat?

Je to jiné, ale člověk to musí brát sportovně. Pamatuji si, jak nás pozval rodinný kamarád na oslavu Vánoc. My jsme neslavili Vánoce, ale Silvestra, takže jsme tam šli bez dárků. Oni nás ale přivítali s dárky. Manželka z toho pak byla špatná, ale řekl jsem jí, že o nic nejde. My je pozveme na Silvestra, dáme jim dárky od nás, a příští rok už budeme vědět. Nemyslím si, že Česko je vůči cizincům nepřátelské. Já jsem nikdy v životě nezažil xenofobní výpadek. Moji kamarádi to zažili a říkají, že mě chrání moje profese. Možná ano. Ale i v mé profesi máte různé situace. Celkově si ale nemyslím, že je Česko xenofobním státem.

 

Založil jste organizaci Lastavica, která se za ta léta velmi rozrostla a prosperuje. Jen málo cizincům se to povede a jen málo z nich má o podobnou veřejnou službu zájem. Co vás k tomu vedlo?

V Praze je dva až tři tisíce Jugoslávců, kteří se většinou znají. Dřív jeden druhého podezíral, že je zlý. Teď se to trochu změnilo, protože dostali možnost se setkávat a mluvit spolu. Když se v Česku bavíte s člověkem z Jugoslávie, sotva poznáte, z jaké části je. Všem totiž chybí to stejné. Ukázalo se, že věci, které máme společné, jsou mnohem silnější, než naše odlišnosti. Do Česka utekli lidé před nacionalismem. To, co nám vadí na Jugoslávii, je tedy také stejné. Utíkali jsme i před politikou a náboženstvím, protože právě to jsou kameny smutku.