Sagar Rakin

Sagar Rakin je třicetiletá mladá žena původem z Afghánistánu. Do Česka se s rodinou uchýlila před dvaceti lety kvůli válce. Cesta jim trvala rok. V Praze žije už téměř čtrnáct let. Vystudovala obchodní akademii a aktuálně se věnuje studiu tradiční jógy. Pracuje v jedné z nadnárodních korporací jako personalistka. V Praze má nejraději Letnou pro jejího mladistvého ducha. Na Praze současně oceňuje rozmanitost jejích obyvatel, naopak nemusí stres a uspěchanost každodenního života velkoměsta.

 

Od kdy žijete v Praze?

Do Prahy jsem přijela s rodinou před skoro čtrnácti lety. Můj otec tu měl práci, my jsme měli v Praze zase pokračovat ve studiu na střední škole, bratr na základce a sestřička tady šla do mateřské školy. Do té doby jsme žili u České Lípy a s otcem jsme se vídali jednou týdně o víkendech. Později nám přátelé pomohli, abychom se přestěhovali do Prahy za ním. V té době nám poskytli i ubytování a základní věci, které jsme potřebovali k tomu, abychom mohli začít v Praze žít a integrovat se.

 

Jak jste se dostali do Česka?

Ta cesta trvala rok. Z Afghánistánu jsme se odstěhovali kvůli válce. Na konci roku 1997 jsme už byli v Čechách v uprchlickém táboře. V době, kdy jsme žili v Afghánistánu, se tam válka do života lidí promítala asi nejvíce. Můj otec byl univerzitní profesor, germanista, a maminka fotožurnalistka. Patřili tak v zemi mezi inteligenci, která byla v nebezpečí. Ze dne na den se rozhodli, že nás zachrání a odjeli jsme z Afghánistánu. Museli jsme prodat svůj majetek, abychom mohli zaplatit cestu, a zbytek jsme rozdali.

 

Jak to probíhalo?

Bylo to dost těžké, protože když zaplatíte převaděči, aby vás dostal do nějaké země, znamená to pro vás život v nelidských podmínkách. V jednom pokoji žije mnoho rodin, stane se, že ani nemáte co jíst. Netušíte, kudy jedete, kam jedete, chodíte pěšky po lesích, jedete vlakem nebo autem. Prostě vás jakýmkoliv způsobem dopraví do země, kterou jste si zvolili.

 

Co si z té cesty pamatujete?

Musím říct, že jsem toho v sobě hodně zablokovala. Moc věcí si nepamatuju – ani z Afghánistánu, ani z těch cest, ani z uprchlických táborů v Česku, které byly vlastně v nedávné době. Celkově ale ta největší emoce, která tam probíhala, byly obavy, beznaděj a strach z neznáma. Nevěděli jsme, co s námi bude. Ten první den, kdy nás cizinecká policie předala do uprchlického tábora, jsme měli výslech, který trval hodiny. Na tu místnost si například pamatuji velmi dobře. Byla tmavá a posléze, když jsme jeli se školou do Terezína, jsem si na to místo nečekaně vzpomněla.

 

Proč si vaše rodina vybrala zrovna Česko?

To bylo rozhodnutí otce. Když byl v Německu během svých studií, udělal si výlet do Čech a líbilo se mu tady. A i když máme hodně příbuzných v Německu i jinde po světě (i moje maminka by si možná zpočátku přála být někde jinde), nakonec se rodiče rozhodli, že zůstaneme tady. Že je tu pro nás bezpečno.

 

Jakého se vám dostalo přijetí?

To přijetí v detenčním táboře, kam jsme se po příjezdu dostali, spočívalo v neustálém vyslýchání. Zůstali jsme tam měsíc a žili jsme v jedné místnosti ještě s jednou afghánskou rodinou. To pro nás bylo velké štěstí, protože jsme tam tak měli aspoň nějaké známé. Ten pán měl navíc podobný příběh jako můj otec, patřil k afghánské inteligenci a měl šest dětí. Byli jsme také v karanténě, chodili jsme na různá vyšetření a já jsem se cítila jako ve vězení. Třikrát denně jsme chodili do jídelny. Nebyl tam jiný kontakt s Čechy než s úředníky.

 

Změnilo se to nějak při přechodu do uprchlického tábora?

My jsme byli nejprve v uprchlickém táboře v Červeném Újezdě a později v Bělé-Jezové. Tam byly ubytovny, ve kterých žilo pohromadě mnoho národností. Všichni mi připadali deprimovaní, protože nikdo nevěděl, co se s ním bude dít. Dostávali jsme 12 Kč na den na přežití a třikrát denně jídlo. Tím, že jsme dostávali neustále zamítavé stanovisko od Ministerstva vnitra ve věci naší žádosti o azyl, se začaly naše životní podmínky zhoršovat. Nakonec jsme byli předáni do budovy F, která byla úplně na konci tábora, a tam jsme byli s mladými muži. Byly tam společné koupelny, záchody a tak dále. Už jsme nedostávali žádné jídlo, ani peníze. Přežívali jsme jen tak, že jsme mohli vždy po každém vydávání jídla ostatním žadatelům do jídelny přijít, a pokud něco zbylo, mohli jsme to sníst. Rodiče se ale také snažili například v táboře uklízet, aby si nějak přivydělali a mohli nás nějakým způsobem uživit. Pomáhali nám také naši přátelé a neziskové organizace z Prahy, bez nich bychom to nezvládli. V uprchlickém táboře se nakonec narodila i moje sestřička, teď je jí osmnáct let. Byla pro celou rodinu takové světlo na konci tunelu.

 

Po dvaceti letech jste ale stále v Česku, takže očividně nastal nějaký průlom.

Po asi šesti letech jsme dostali humanitární azyl, a to s ohledem na zdravotní stav maminky, který se náhle velmi zhoršil. Nakonec to tedy nebyl politický azyl, který jsme, myslím, správně měli dostat. V dnešní době bychom také z mého pohledu měli mít i občanství, ale ani to nemáme.

 

Jaký je tedy váš aktuální status?

Máme stále status uprchlíka s trvalým pobytem. Zvláštní bylo, když jsme požádali jako celá rodina o občanství. Můj bratr ho získal jako jediná osoba z nás všech a nám přišlo zamítnutí – včetně mé sestry, která se v Česku narodila. Takže ona je také uprchlík, i když se narodila tady.

 

Jak se vám dařilo, když jste vyšli z uprchlického tábora?

Když jsme odešli z tábora, na nějakou dobu nás převedli do jakéhosi hotelu v Žandově. Měli jsme tam být rok, což bylo určité přechodné období pro ty, se kterými se nevědělo, co se bude dít. Jestli budou deportovaní nebo přijatí. Za pomoci našeho učitele ze základky nám bylo nalezeno ubytování v Žandově v rodinném domku. Tam odtud jsme pak šli do Prahy.

 

 

Co táta v Praze dělal?

Na začátku pracoval, přestože byl v Afghánistánu univerzitním profesorem, jako skladník v Kauflandu. Později nějakou dobu dělal pro KFC a pak začal pracovat jako šéfkuchař v afghánské restauraci Kábul, kde zůstal dlouhá léta. Rozhodl se však pro změnu a zakotvil na dva roky v jídelně v Rádiu Svobodná Evropa spadající pod síť Eurest, která dodává obědy řadě společností i úřadů. Táta tam vařil afghánská jídla – jak tady v Praze, tak po celém Česku, protože byl o jeho jídlo zájem. Byla to sice náročná práce, protože byl neustále na služebkách, ale byla to skvělá zkušenost. Po nějaké době jsme se pak jako rodina rozhodli, že si založíme vlastní restauraci Behsud v Praze. Pracuje tam v podstatě celá naše rodina. Rodiče jsou šéfkuchaři, provozním manažerem je můj bratr, sestřička tam chodí občas vypomáhat při studiu a já pracuju na dálku na marketingu.

 

Jaké je pro člověka, který neumí česky, přijít do prostředí zdejší školy?

Zpočátku jsme měli tříměsíční kurz jazyka, kde se tedy člověk nic moc nenaučí (smích). Ty začátky ve škole proto byly hodně těžké. Když jsme přišli poprvé do třídy, koukali jsme po ostatních. Se sestrou nás dali společně do třetí třídy, kde se probíralo všechno možné a my jsme tomu samozřejmě vůbec nerozuměly. S přijetím mezi spolužáky to moc dobré taky nebylo, moc o nás nestáli. Když žijete mimo Prahu, je to velmi těžké. Lidé vás neznají, proto vás často házejí do jednoho pytle s kýmkoliv dalším a mají strach. Učitelé nám ale neuvěřitelně pomáhali, byli shovívaví během známkování a pomohli nám i s jazykem. Upřímně si myslím, že samotné znalosti ze základní školy jsem si doplnila až na střední škole.

 

Dříve jste pracovala jako manažerka v síti hotelů a dnes jako personalistka u jedné korporace. Pozastavuje se někdo z kolegů nad vaším původem?

Když pracujete pro korporát, lidé si poměrně dávají pozor na to, co říkají (smích). V té minulé práci se to ale stávalo. A to skrz různé narážky na můj původ nebo jiným způsobem v případě teroristického útoku. Někteří kolegové se mě ptali, jestli se s nimi ztotožňuji. Jedna kolegyně měla vyloženě narážky na můj původ i barvu pleti. To bylo hodně nepříjemné. Člověk se s tím ale musí nějak naučit pracovat.

 

Jak se s tím vyrovnáváte vy?

To vyrovnání se s tím trvalo dlouho. Ale tím, že jsem se začala věnovat józe a duchovnímu životu, mi to pomáhá se s těmito věcmi popasovat mnohem lépe.

 

Jak byste charakterizovala Čechy?

Celkově si myslím, že jde o národ, který má rád svůj klid, své zajeté koleje, komfortní zónu a nemá rád změnu. Současně se bojí všeho cizího.

 

Promítá se nějak ten strach z cizího do vašeho každodenního života?

Ono se to proměňuje. Když jsme tehdy přijeli do Prahy, bylo to v pohodě. Samozřejmě že na střední škole byli všichni ve skupinkách a my se sestrou věčně samy, případně jsme si tam někoho na prohození pár slov našly. Hodně se to ale zhoršilo s uprchlickou krizí. Lidé na nás nahlížejí jinak. Stalo se mi například, že jsem šla po ulici a pán se zastavil, něco si mumlal a pak si přede mnou odplivnul. Jindy jsem zase jela metrem a vedle mě seděla paní, která se najednou začala rozčilovat: „To jsou ti, co dělají ty útoky, a ani v metru člověk nemůže být v klidu!“ Byla jsem šokovaná. Nechápala jsem, jak někdo takhle může soudit druhé lidi, které vůbec nezná, a neví, jaký mají původ, čím si v životě prošli. Jen na základě jejich vzhledu, protože vypadají jinak, je odsoudí k tomu nejhoršímu. S tím se nikdy nesmířím.

 

Reagujete na to nějak?

Ne. Vůči těm konkrétním lidem ne, protože vím, že toho člověka neponaučíte, je už ztracený. Ale reaguji tak, že chodím čím dál častěji do diskusí, snažím se rozšířit povědomí o tom, z jakého pocházím kulturního prostředí, co jsem prožila nebo co ode mě mohou lidé očekávat. Spíše k tomu přistupuju edukativně. Teď mě čekají například workshopy na školách. Snažím se ukázat, že nejsme nebezpeční. Nebezpečný je ten ničivý strach, který je v lidech často uměle přiživován.

 

Jaká místa v Praze máte nejradši?

Všechna místa, ze kterých je pěkný výhled na Prahu, protože Praha je krásná. Miluju Petřín. Mám ráda přírodu, takže parky jako Stromovka nebo Riegrovy sady. Já sama jsem takový městský typ, který chodí neustále na procházky. Proto strašně ráda objevuji nové kavárny a místa, kde se člověk může dobře najíst a napít.

 

Co se vám na Praze líbí?

Multikulturnost. Že je člověk schopen v Praze vidět tu rozdílnost a pestrost. Všechno to, co člověk nemá moc šanci vidět v jiném městě v Česku.

 

Co naopak ráda nemáte?

Ten stres. Takovou tu honičku, kdy lidé neustále někam spěchají a běhají. Když třeba vidím, že se člověk rve do zavírajícího se metra, i když ví, že další jede za minutu. Utíkání za něčím, co ani sami neznáme. Jako ti křečci, kteří běhají pořád dokola. To mi strašně vadí.

 

Máte nějakou oblíbenou čtvrť?

Já mám ráda Letnou. Tam to miluji a jsem moc ráda, že tam můžu bydlet. Letenské i Strossmayerovo náměstí. Je to totiž takové místo, ze kterého se za pět minut dostanu do centra, a přitom to není ono uspěchané centrum. Navíc se tam objevuje takový ten mladistvý život a lidé jsou tam také z různých zemí. To se mi na Letné moc líbí.

 

Jak se popasováváte se svou identitou? Převládá u vás více afghánská nebo česká část?

Mně strašně vadí dávat si nějaký původ. Vím, že mám kořeny někde, a teď žiju jinde, ale jsem lidská bytost. Ano, mám blízko k afghánské i české kultuře a vytvořila jsem si takovou třetí kulturu, ve které koexistuju. Bez toho by to nešlo. Neřeším, kým jsem víc. Jsem člověk.

 

Chtěl byste se do Afghánistánu někdy vrátit?

Určitě. Aspoň tím způsobem, že bych tam ráda byla nápomocná. Žít bych tam už asi nechtěla.

 

Kde je váš domov?

Teď je to Praha. Tím, že jsem byla už v dětství vykořeněná z prostředí, odkud pochází moji rodiče, jsem dnes otevřená bydlení kdekoliv. Považuju se proto za občana světa. Dnes sice vnímám jako domov Prahu, ale v budoucnu to může být kdekoliv jinde. Když člověk prožije tolik životních zvratů, které jsem prožila já, tak je adaptabilita na případné další změny jednoduchá. Člověk se velmi rychle přizpůsobí. Prahu mám ale opravdu ráda.

 

 

 

 

Rozhovor vedl: Lukáš Houdek

Autor fotografií: Lukáš Houdek