Interkulturní pracovnice pomáhá lidem si porozumět

text: Jekaterina Gazukina | foto: archiv Olhy Shovkové

Ovládají několik jazyků, rozumí různým kulturním okruhům, vyznají se v problematice cizineckého práva, ví, jak fungují jednotlivé úřady a v čem se od sebe liší systémy zdravotnictví, školství aj. v jednotlivých zemích. Mohou se také ocitnout v roli mediátora a řešit krizové situace. Dennodenně si vyslechnou různé životní osudy a jsou připraveni poradit, přetlumočit, vyslechnout a pomoci. Řeč je o interkulturních pracovnících, kteří v Praze působí nejčastěji pod hlavičkou různých neziskových organizací pracujících s cizinci. Jejich služby jsou zároveň určeny i pro zaměstnance veřejné správy a zástupce majoritní společnosti. V dnešním rozhovoru si povídáme s Olhou Shovkovou, která od dubna 2022 působí jako interkulturní pracovnice Integračního centra Praha o.p.s. Jejími pracovními jazyky jsou ukrajinština, ruština a angličtina.

Olho, ty pocházíš z Ukrajiny a v Praze žiješ pět let. Co pro tebe osobně bylo ze začátku života v Česku nejtěžší?

Pro mě, jako pro každého cizince, bylo těžké pochopit, jak zde fungují úřady a jiné instituce. Dlouho jsem nevěděla, že v Česku existuje tolik neziskových organizací, které pomáhají cizincům. Pořád je pro mě náročné si zvyknout na to, jak dlouho je nutné čekat na termín u lékaře. Jinak mě asi nenapadá nic, s čím bych měla vyloženě problém. Ale já mám tu výhodu, že jsem studovala bohemistiku a měla jsem možnost absolvovat několik studijních pobytů v Česku, takže jsem už byla poměrně dobře seznámena se zdejší kulturou.  

V Integračním centru Praha o.p.s. působíš již devět měsíců na pozici interkulturní pracovnice. V čem přesně spočívá náplň tvé práce a komu je určena?

Pracuji jako interkulturní pracovnice pro ukrajinsky a anglicky mluvící klienty. Nejvíce mých služeb využívají lidé z Ukrajiny. Hlavní náplní mé práce je zprostředkování komunikace mezi cizinci a institucemi. Funguji jako takový most mezi cizinci a majoritou. Nejde jen o jednorázové přetlumočení informací nebo termínů, ale také o zmapování všech potřeb cizince, vysvětlení, jak jednotlivé systémy fungují, v čem se liší, atd. Tady zároveň odvádíme i velký kus práce s odbornou veřejností. Například se školami nebo školskými poradenskými zařízeními. Je důležité říct, že v Integračním centru Praha vnímáme interkulturní práci jako komplexní aktivizační proces, nikoliv jednorázovou službu. Kromě asistenčních služeb se snažíme posilovat u cizinců zájem o věci veřejné nebo podporovat aktivní jedince. 

V čem se liší interkulturní práce od sociální práce?

Největší rozdíl vnímám v tom, že interkulturní pracovníci dokážou vyvolat u klientů – cizinců větší důvěru právě proto, že pochází z jeho kultury nebo rozumí kultuře dané země a mluví jejím jazykem, mají také větší vliv na komunitu té země žijící v Praze a přístup do ní. Díky dobré znalosti obou kultur, mohou upozornit na to, že nepochopení nebo nedorozumění pramení právě ze sociokulturních odlišností Česka a země původu klienta.

Mohla bys uvést nějaký příklad?

Často řešíme situace se školami, kdy škola může mít pocit, že rodiče nedostatečně spolupracují a úkolem interkulturního pracovníka je v tu chvíli zjistit, jestli za tím nestojí nějaký sociokulturní rozdíl, například na Ukrajině proces omlouvání z vyučování není tak formalizovaný jako tady. Rodiče často komunikují s učiteli jednoduše přes Viber nebo Whatsapp. Také se setkáváme s tím, že pracovníci institucí nemají vždy dostatečný přehled o cizinecké problematice a interkulturní pracovník jim může v tu chvíli pomoci pochopit situaci konkrétního cizince, například na co mají nárok se svým druhem pobytu, zdravotního pojištění, aj.

V jakých záležitostech se na tebe cizinci nebo úřady nejčastěji obracejí? Jsi schopná říct, jestli tvé služby vyhledávají spíše cizinci nebo jsou to instituce?

Na práci interkulturní pracovnice mě nejvíc baví, že je každý den jiný. Primárně doprovázím cizince na místa, kde se potřebují dorozumět česky. Cizincům pomáhám jak na poradenství poskytovaném ICP, tak na doprovodech k lékařům, na úřady nebo třeba i na schůzky do škol. Když zrovna nikde netlumočím, tak se věnuji komunikaci s klienty po telefonu nebo e-mailu. Také jsem už v rámci své práce pořádala několik seminářů, kde jsem cizincům předávala důležité informace z oblasti školství, zdravotnictví nebo života v Česku. V drtivé většině mě kontaktují samotní cizinci. Často se ale obracejí přímo školy, někdy se na mne obracejí zaměstnanci MHMP, pokud se nemohou dorozumět s cizincem např. při nostrifikaci středoškolského vzdělání.  Dobrou spolupráci máme navázanou rovněž s pedagogicko-psychologickými poradnami i s některými městskými částmi, které o nás ví a objednávají nás na různá jednání s cizinci nebo na společný terén.

Jak instituce přijímají, když k nim přijde cizinec s interkulturním pracovníkem? Uvítají to?

Na úřadech často reagují dobře a cizince s interkulturním pracovníkem uvítají. Většinou instituce o ICP už ví a mají naše letáky, které jim buď zanecháme my během nějakého doprovodu nebo naše terénní interkulturní pracovnice. Občas jsou trochu naštvaní lékaři, protože to podle nich protahuje dobu prohlídky. Tento argument mi ale přijde poněkud zvláštní, protože nikdy nelze dopředu odhadnout, jak dlouho bude vyšetření trvat. Většinou na nás ale reagují dobře, jsou to pouze občasné případy. 

Napadá tě nějaké doporučení pro instituce, jak vést jednání s cizincem, když se ho účastní také interkulturní pracovník/ce? 

Určitě je dobré si uvědomit, že interkulturní pracovník/tlumočník je od toho, aby se všechny strany dorozuměly. Doporučila bych proto vyhradit si o trochu víc času na jednání, protože s tlumočením se to přeci jen o něco protáhne, ale zase je tu jistota, že cizinec všemu porozumí. Lepší je určitě mluvit pomaleji a v krátkých větách, aby to byl tlumočník schopen pochytit a zprostředkovat. Zde bych ještě zdůraznila, že interkulturní tlumočník je tam od toho, aby tlumočil, nikoliv vyřizoval věci za cizince. Ta služba má vést k osamostatnění. Doporučuji udržovat oční kontakt s cizincem, nikoliv s tlumočníkem. Když tlumočíme, vždycky řekneme klientovi i úředníkovi, že jsme tady od toho, abychom tlumočili a budeme tedy tlumočit všechno. Přesto občas úředník řekne česky nějaký stereotypní komentář a vzápětí dodá, že to je jen taková poznámka pro nás a ať to klientovi neříkáme. Naštěstí se to nestává moc často, ale předsudky a stereotypy nejsou zdaleka vymýceným problémem. 

Jaké vzdělání a jaké dovednosti by měl člověk mít, aby se stal interkulturním pracovníkem?

Řekla bych, že neexistuje obor, který by plně pokrýval, co je nutné pro práci interkulturního pracovníka, takže je určitě možné začít s interkulturní prací po absolvování mnoha různých oborů. Určitě by bylo přínosné mít sociální vzdělání nebo třeba lingvistické, ale není to podmínkou. Člověk by měl dobře umět jazyky a mít zkušenosti s komunitním tlumočením. Důležité je také mít přehled v oblasti pobytu cizinců, orientovat se v českém sociálním systému, jelikož v rámci interkulturní práce poskytujeme také základní sociální nebo právní poradenství, mapujeme potřeby klientů a následně, pokud neumíme poradit sami, tak je objednáváme k nám na poradenství. Dále je určitě potřeba umět dobře komunikovat a vědět, jak postupovat v případě konfliktních situací, občas totiž vystupujeme i v roli mediátora konfliktů.

Jakým způsobem pomáhá interkulturní práce lidem v osamostatnění? 

Myslím, že jim pomáhá budovat sebedůvěru. Párkrát se mi už stalo, že mě klient požádal, ať jsem mu k dispozici pouze pro případ, že by něčemu špatně rozuměl. 

Dostáváš od klientů následně nějak zpětnou vazbu? Dávají ti třeba vědět, jak se jejich životní situace vyřešila?

Spíš bych řekla, že napíšou děkovný e-mail. Nejčastěji ovšem děkují přímo na místě. Někteří klienti mají dojem, že se mi musí nějak odvděčit. Jednou mi dokonce klientka nabízela masáž (byla totiž profesionální masérka), jako poděkovaní, abych si mohla trochu odpočinout. Samozřejmě jsem to odmítla, ale bylo to milé. 

Co je na práci interkulturní pracovnice nejobtížnější? Co bys uvítala, kdyby se změnilo?

Komunikace s lidmi, asi jako v každé jiné práci, není jednoduchá. Občas je také těžké udržet si odstup od životů klientů. Uvítala bych více podobných pracovních pozic. V ICP jsme hodně vytížené a docela často se stává, že klienty musíme odmítat, protože máme naplánované doprovody minimálně na dva týdny dopředu. Vždy klientům poradíme, aby se obrátili na jiné neziskové organizace, i když víme, že jsou na tom většinou stejně jako my.

S tím souvisí i můj další dotaz. Co děláš pro vlastní psychohygienu?

V rámci práce máme pravidelné supervize, kde sdílíme naše pocity. V soukromí asi tím, co mám ráda. Kromě ICP se také věnuji kreslení a ilustracím – mám e-shop, na kterém prodávám věci se svými designy a také kreslím na zakázku. Poslední půl roku jsem pracovala na ilustrovaní knížky a před několika dny jsem ji konečně viděla vytištěnou a byl to neskutečný pocit.  

Rozhovor vznikl v rámci projektu hl. m. Prahy na podporu integrace cizinců Praha – metropole všech 2022, který spolufinancuje MV ČR.

Olha Shovkova (*1996, Bila Cerkva, Ukrajina)

Interkulturní pracovnice a ilustrátorka. Vystudovala bohemistiku a ukrajinistiku v Kyjevě na Univerzitě Tarase Ševčenka a následně pokračovala v navazujícím magisterském studiu Praze na Univerzitě Karlově. Pro studium češtiny se rozhodla proto, že ji ze slovanských jazyků zněla nejlíp. Po přečtení několika knih ji oslovila česká kultura a mentalita. Do Prahy jí přivedla láska nikoliv k českému jazyku, ale ke svému již nyní snoubenci, kterého potkala v Indonésii v rámci stáže v Bandungu. 

Pravidelně aktualizovaný seznam interkulturních pracovníků působících v Praze naleznete v sekci Kontakty.