foto a článek: web Nejsme si cizí (Slovo 21)

Přinášíme příběh Galiny, který vznikl v rámci projektu Nejsme si cizí organizace Slovo 21. Tento projekt podporuje vzájemné porozumění a respekt v naší stále pestřejší společnosti a ukazuje, že za každým člověkem stojí jedinečný životní příběh. Prostřednictvím článků, videí a dalších aktivit otevírá projekt cestu k dialogu a lepšímu porozumění mezi cizinci a místními.

Galina odešla z Ukrajiny v roce 2022 společně dcerou a jejími čtyřmi dětmi. Praha se pro ně postupně proměnila v nové útočiště, ale tragická smrt dcery se stala dalším zdrojem smutku a utrpení. Zůstala tak docela sama jako padesáti sedmi letá babička na výchovu čtyř dětí. Její příběh je o řadě ztrát a bolestí, stejně jako o síle obětovat se pro druhé a o hledání cest, jak se vypořádat s novou realitou.

Život na vesnici přináší dřinu spojenou s prací o dům a zahradu. Obzvlášť, patří-li k ní celé hospodářství. Spolu s prací ale vytváří vazbu k místu, o které pečujeme, klid při procházce zahradou, soběstačnost v podobě vypěstovaných potravin, zázemí plné volnosti a dobrodružství pro děti stejně jako pro dospělé. O takovém místě mluví Galina, když se vrací k životu na Ukrajině. K obrázkům dolovaným z paměti, jako ze zaprášené knížky, patří pěkný velký dům, auto, zahrada, prasnice a selátka, kozy, kachny a slepice. Patří k nim také dcera, která bydlí s vnoučaty v nedalekém městě Mykolajiv.

Od kuchyňského stolu v Praze vzpomíná Galina na vítr, který zvedl ze země jednu zimu zbytky opadaného listí a odvál s nimi klidný spánek, pocit bezpečí i místo k životu. Ruské střely začaly nejprve dopadat na Mykolajiv. Dcera s vnoučaty proto přijely za Galinou na venkov. Místo útěchy na ně čekaly ale jen probdělé noci a dny v neustálém strachu z dalšího nebezpečí. Nedaleko od Galinina domu měla ukrajinské armáda uložené zbraně a odstřelovala odtamtud ruskou frontu. Výbuchy se ozývaly s každým dnem blíže.

Dcera upustila koš prádla a tiskla se k zemi, když nad prádelní šňůrou proletěly rakety. Děti musely čím dál častěji zůstávat ukryté v chodbě bez oken uvnitř domu. Během nocí se chvěly okenní tabulky. Stačilo, když kluci neopatrně udeřili fotbalovým míčem do vrat a celý dům byl strachem bez sebe z další rány. Mladší vnuk se začal stresem každou noc počůrávat. Brzy už nebylo kam se schovat a každý nádech se rychle mohl proměnit v ten poslední.

Autobus, do kterého Galina s dcerou a čtyřmi vnoučaty nasedly na cestě pryč od války, byl plný lidí s nejrůznějšími příběhy. V Praze z něho nakonec vystoupily tři rodiny. Jednou z nich byla i ta Galinina. Čekal tu na ně velký pokoj, v něm skříň, stůl, židle, šest matrací na podlaze a ticho. Ticho bez sirén a výbuchů. Zvuk, který probudil zmatení stejně jako hrůzu při zkoušce sirén první středu v měsíci, byl naštěstí jen dalekou ozvěnou ztraceného domova.

Někdy se říká, že nešťastné události chodí ve třech, a člověk tak nikdy netrpí jen jednou. Jindy ale neštěstí chodí, jak se mu zachce a bere lidem z rukou, co v nich zrovna najde. Galina se nikdy nedozvěděla, co přesně se stalo, když se dcera vydala zpět na Ukrajinu vyřídit dětem doklady. Dostala jen zprávu o tom, že se našlo její tělo. Zprávy o nalezených tělech a ztracených blízkých se během války začaly valit jako lavina. Na frontě zmizel i Galinin nevlastní syn.

Pomlka ve vyprávění nás vrací zpátky do obýváku plného denního světa a ticha nerušeného ani hlukem z ulice. Galina se v tom světle a každodennosti ocitla sama se čtyřmi dětmi. Při řeči o dětech se usmívá víc než kdy jindy. Jsou hodné. Je jim patnáct, dvanáct, jedenáct a devět let. Po smrti jejich maminky se Galina musela vypořádat se situací, ve které jí hrozilo odebrání dětí. Při cestě na Ukrajinu na pohřeb dcery se jí podařilo vyřídit jejich doklady a český soud rozhodl, že se Galina může stát pěstounkou. A tak se ze dne na den ocitly děti s babičkou docela samy, v docela novém světě. Koloběh nekonečné péče a starostí se spojil s finanční tísní. Galina vzpomíná na podporu, které se jí dostalo. Kromě příspěvků od státu se objevilo mnoho lidí ochotných vypomoci rodině v tíživé situaci. Život v Praze se pomalu ustálil. Dětem se dostalo psychologické pomoci. Nejmladší chlapeček, který byl velmi poznamenaný stresem při odchodu z Ukrajiny, začal docházet k logopedovi a pracovat na poruše řeči. Všechny čtyři se zapojily do hudebních kroužků, chodí na angličtinu, dělají sporty a starají se o sebe navzájem.

Vézt sama domácnost se čtyřmi pomalu dospívajícími dětmi každopádně i dnes zabere Galině spoustu času a síly. I když už jsou děti starší a v novém městě se vyznají samy. Na ledničce visí týdenní rozpis se všemi kroužky a povinnostmi, aby se na nikoho a na nic nezapomnělo. Galina se taky snaží chodit na brigády, aby měla pro děti alespoň něco navíc. Při řeči o nich se ale usmívá. Přes všechen strach a těžkosti je patrné, že právě ony jsou pro Galinu motivací ráno vstát a prožívat dny nejlépe, jak to za daných podmínek dokáže. Mluví o tom, jak často si navzájem říkají, že se mají rádi. „Máme tě rádi, babičko,“ opakuje. Nová realita v Praze se postupem času proměnila v klidné místo k životu. A jestli se někdy na Ukrajinu vrátí? Galina krčí rameny. Zatím není kam. A jestli někdy bude, tak se rozhodnou děti samy, jak chtějí se svým životem naložit.

Podívejte se na video o Galině a jejích vnoučatech (ukrajinsky s českými titulky) na webu Nejsme si cizí.