Když chcete druhé pochopit, nepotřebujete slova

Bulletin Slovo II/2021

Autor: Margarita Troševa

Foto: soukromý archiv

 

Olena Dolhova pochází z Ukrajiny. Má za sebou studium ekonomie, kandidaturu věd, výuku financí na kyjevské vysoké škole, nyní se však věnuje psychologii a arteterapii. Před pěti lety se přestěhovala do České republiky s celou rodinou – manželem, čtrnáctiletým synem, kočkou a psem.

„Rozhodnutí o přesídlení do Prahy posílilo mé odhodlání změnit obor a dále se věnovat psychologii,“ vyprávěla mi během jarního lockdownu. „Dálkově jsem dokončila magisterský stupeň na ukrajinské univerzitě a přijela jsem už jako arteterapeutka. Jsem členkou ukrajinské asociace arteterapeutů a podařilo se mi spojit ji s Českou arteterapeutickou asociací. Využila jsem tu své znalosti jak při práci s babičkami v Klubu aktivního stáří, ale také ve chvílích, kdy jsem se potřebovala vyrovnat s vlastními těžkostmi. Mé osmdesátileté holky byly velmi tolerantní a pomáhaly jsme si navzájem. Snažily se mi porozumět, neopravovaly mě, dokonce se pokoušely o ruštinu. Bylo to báječné seznámení se zdejším životem. Pražský dvouletý kurz arteterapie, který jsem později absolvovala, mi také pomohl porozumět českému prostředí. Po příjezdu jsem se natolik soustředila, abych Čechům porozuměla, že mě z toho neustále bolela hlava. Zdálo se mi, že znám každé slovo, ale vůbec jsem nechápala, co lidé říkají. A to jsem se v Kyjevě půl roku učila česky! Teď je to mnohem lepší

Migrace je náročná záležitost. Psala jsem o tom magisterskou práci a vím, jak je to složité, znám krizové okamžiky při zapojování do nové společnosti a problémy, které s sebou nese začínat vše od začátku. Lidé mají potřebu vědět, že nejsou jediní, kteří takové problémy mají. Když vidíme, jak to zvládají jiní, motivuje nás to a cítíme, že to můžeme zvládnout taky. Snažím se být s ostatními a pomáhat podle svých možností, proto mám mezi imigranty hodně kamarádů. I já je totiž stále potřebuji. InBáze mi umožnila absolvovat akreditovaný kurz pro pracovníky v sociálních službách, a právě v InBázi jsem pracovala jako aktivizační pracovník pro imigranty a vedla jsem terapeutický kurz pro ženy. Vytvořili jsme společenství lidí se zájmem o psychologii, zvládání krizových situací v emigraci nebo arteterapii. Mluvili jsme různými jazyky, ale arteterapie odstraňuje bariéry. Když chcete někoho pochopit, nepotřebujete slova. Vzájemnou podporu mezi přistěhovalci považuji za velmi důležitou. Podobné skupiny mají velký význam, protože vytvářejí a udržují vztahy. Třeba běloruská diaspora je velmi pospolitá a její členové si navzájem pomáhají.

Přestože tu ještě nemám nostrifikaci a nesmím působit oficiálně jako psycholog nebo arteterapeut, můžu ostatním pomáhat zvládat těžké chvíle. Každý z nás vnímá jiné těžkosti v závislosti na své povaze. Pro mě je dosud nejnáročnější realizovat se ve svém oboru, složit všechny zkoušky, udělat nostrifikace a najít si dobrou práci. Musím splnit hodně podmínek. Psychologie je v ČR licencovaná činnost. Mám sice diplomy a certifikáty, ale musím absolvovat povinnou praxi, nostrifikovat osvědčení a najít si pak práci s normálním platem, kterou navíc může vykonávat cizinec. Když jsem dokončila kurz pro pracovníky v sociálních službách, oslovila jsem řadu míst a nepřišla ani jedna odpověď. Bylo to deprimující. Zatím jsou příležitosti spíše dobrovolnické, ale můj muž naštěstí práci má. Teď se učím gestalt terapii a připravuji se na třetí stupeň. Certifikát je mezinárodní a umožní mi pracovat a založit si tu soukromou praxi. Doufám, že než studium dokončím, zdokonalím se i v češtině.

Samozřejmě se mi stýská po mamince nebo bratrovi v Kyjevě a vzpomínám na dětství u babičky v Jaltě. Ale nechci se vrátit. Od začátku bylo naším cílem zůstat tu natrvalo. Prožila jsem jednotlivé etapy migrace, to nejtěžší mám za sebou a nechci to tam prožívat znovu. Nejhorší jsou první tři roky, kdy se psychicky adaptujete na nové prostředí, ale tlak odeznívá až po 5.–6. roce. Covid to může trochu zpomalit, ale jsem stále v Česku. Náš syn se tu vzdělává a bude časem pracovat v jiných, lepších podmínkách než na Ukrajině. Je uzavřenější a změna pro něj nebyla jednoduchá, ačkoliv jeho první česká škola byla velmi vstřícná.“

Ptám se na nepříjemné zkušenosti, ale Olena je rychle odbyde. „Setkala jsem se s negativním přístupem k ruskojazyčným osobám. Jeden pán mi vyčetl, že jsem okupantka, a nezajímalo ho, odkud jsem. Nelíbí se mi, když je člověk odsuzován na základě jazyka, kterým mluví. Pro mě je podstatné, jací jsou lidé uvnitř, nikoli prostředí, ze kterého pocházejí. S Čechy mám však většinou dobré zkušenosti a ty jsou pro každého migranta zásadní. Musíme se soustředit na to dobré! Zajímavý zážitek máme z italského hotelu, kde bylo plno lidí odsud. Mnohem méně jim vadila naše nedokonalá čeština, protože tam také nebyli doma, byli stejně cizinci jako my, uvolněnější a mnohem vstřícnější. To lidi sbližuje“.

„Kyjev je velmi hlučné město, proto mě v Praze překvapil klid. Lidé jsou tu také klidnější a hodnější. Když potkám někoho ve výtahu, v lese nebo na horách, pozdraví mě. Čechy podle toho poznáte i v zahraničí. Líbí se mi jejich vztah ke zvířatům. Pro mě je neuvěřitelné, že tu v parku nebo městském lese vidím zajíce nebo srnky a tolik různých druhů ptáků. V Mladé Boleslavi jsme krmili z ruky sysly, kteří běhali kolem nás, v Blatné jsme si pohladili daňky. Kontakt se zvířaty pomáhá, je to zdroj pozitivní energie, života, způsob meditace. Ráda je taky maluji, zejména opice, protože jsou nám podobné a na jejich tváři lze vyjádřit emoce. Úžasná je rovněž pražská zeleň – ve všech částech města jsou velké parky. V Hostivaři jsem chodila pěšky na metro kolem jezera, přes pole a les a cítila jsem se šťastná“.

„Miluji cestování a historii, což je další důvod, proč se mi tu líbí. Z Prahy lze vyrazit jakýmkoliv směrem a kdekoliv zastavíme, vždy je tam něco zajímavého – zámek, hrad, jiná památka nebo jednoduše nádherná příroda. Jezdíme každý teplý víkend, kdykoliv můžeme. Poznáváme tak svůj nový domov.“

Inspirující povídání s milou a energickou blondýnkou mě navedlo na důležité myšlenky o mém vlastním životě. Olena ví, co chce, a cestou k naplnění vlastních cílů pomáhá ostatním. A příklady táhnou…