Marie Iljašenko

Marie Iljašenko je třiatřicetiletá básnířka žijící v Praze. Narodila se v Kyjevě ukrajinskému otci a matce s polskými a českými kořeny. Začátkem devadesátých let rodina přijala pozvání tehdejšího Československa a přestěhovala se spolu s dalšími rodinami do Police nad Metují. Marie vystudovala komparatistiku na FF UK v Praze. Za svou sbírku Osip míří na jih byla nominována na cenu Magnesia Litera. Jak byla rodina po svém příchodu v Česku přijata a jak vnímá dítě nečekané přesazení do cizího prostředí? Proč dříve neměla ráda Prahu a proč se dnes nejrůznější místa objevují v řadě jejích básní?

(rozhovor publikován v květnu 2017)

 

Jak ses, Marie, dostala do Česka?

Přijela jsem spolu se svými rodiči autobusem. Bylo to na podzim v roce 1992 a mně bylo bez pár dnů devět let. Dá se o tom vyprávět různě, chceš kratší nebo delší verzi? S historkami, nebo bez?

 

Klidně řekni tu delší.

Narodila jsem se v Kyjevě, jenže moje maminka má polské a české kořeny. Její dědeček, kterého nikdy neviděla, byl Čech. Byl agronom, správce cukrovaru v jedné malé vsi ve Vinnické oblasti. Češi často zastávali podobné pozice, protože když v 19. století přišli na Ukrajinu a usídlili se tam, přinesli s sebou pokročilé znalosti a technologie z oblasti zemědělství. Ve třicátých letech si pro něj přišla KGB, protože ho někdo křivě nařknul, že špatně nakrmil prasata. Už ho nikdy nikdo neviděl, teprve v devadesátých letech, když zpřístupnili archívy, se můj dědeček, jeho syn, dopátral, že ho během několika dnů odsoudili k smrti a zastřelili. Jeho manželce přišel úřední dopis, že je odsouzen na 25 let „bez práva korespondence“. Pradědečkův a dědečkům příběh jsem podrobně zpracovala v rámci projektu Paměť národa, takže koho by zajímaly osudy Čechů v Sovětském svazu, může si tam najít Stanislava Švarce a přečíst si to.

Tady udělám odbočku a řeknu, že na Ukrajině byla poměrně velká česká menšina, hlavně na Volyni, kde byly celé české vesnice nebo části vesnic. Části, protože kousek dál už žili Ukrajinci, Poláci, ještě kousek vedle Židi a každý si žil svoje, mluvil svým jazykem, chodil do svého kostela nebo synagogy a moc se nemíchal do života těch ostatních. O mých českých předcích se mi toho nepodařilo moc zjistit, vím jen, že pradědeček pocházel spíš z měšťanských poměrů, vzal si Polku a český jazyk a tradice svému synovi nestihl předat. Když si pro něj přišli, bylo mému dědečkovi dvanáct. V mé rodině se tedy čeština ani povědomí o české kultuře moc nezachovaly, dědeček mluví polsky a rusky. V devadesátých letech vznikl program, který umožňoval potomkům těchto tzv. Volyňských Čechů vrátit se do Česka. Byla to poměrně jedinečná velkorysá záležitost, myslím, že to inicioval Václav Havel, respektive Olga Havlová. A můj tatínek, který je výtvarník, se o tom doslechl na jedné vernisáži. Česká velvyslankyně, jmenovala se Pipková, což mi připadalo jako vrcholně legrační jméno, si mu tam postěžovala, že má strašně moc práce, protože zrovna „stěhuje ukrajinské Čechy do vlasti“. Úplně je vidím, jak tam stojí se skleničkami vína v ruce, za nimi nějaké grafiky, vedou takovou tu uhlazenou konverzaci o ničem a paní Pipková si postěžuje, jak je přepracovaná. A můj tatínek na to: „Vidíte a moje manželka je zrovna z takové české rodiny,“ a v duchu dodá: „To vypadá jako krásná příležitost zmizet.“ Přesně takhle vznikají historky, ve skutečnosti to bylo trochu jinak.

 

Jak to bylo ve skutečnosti?

To už nikdo neví (smích). Ne, vážně, otec se opravdu na nějaké výstavě seznámil s někým z českého velvyslanectví, zmínil při nějaké příležitosti, že moje maminka má český původ. A za nějaký čas mu to ten atašé připomněl, prý jestli to je pravda? Potom rodiče získali z archívu potvrzení o tom, že ten pradědeček byl opravdu popravený. Následně dostali čtrnáct dní na rozmyšlenou. Zamrazí mě vždycky, když si uvědomím, že se nějaká událost stala jen proto, že jsme něco vytvořili, třeba namalovali, obraz nebo vymysleli báseň. V takovou chvíli si uvědomíš, že si v jistém smyslu sami píšeme svůj příběh.

 

Tví rodiče si přáli z Kyjeva odjet?

V devadesátých letech z Kyjeva a vůbec z celého bývalého Sovětského svazu odjížděla spousta lidí. Spousta našich přátel odjela do Izraele, protože měli židovské kořeny, nebo se tvářili, že je mají, nebo do Německa, Ameriky, Kanady. Můj strýc se začal učit anglicky ještě někdy ke konci osmdesátých let a hned jak to šlo, odjel do Kanady, protože Kanada jako první země začala přijímat přistěhovalce z bývalého Sovětského svazu. Moji rodiče chtěli taky někam odjet, nejspíš do Ameriky. Sice se jim dařilo dobře, táta byl poměrně úspěšný výtvarník, ale vadilo jim, že po Černobylu tam byl špinavý vzduch, špinavá voda. Taky měli pocit, že na Západě budeme my se sestrou mít v životě víc možností. A pak přišla tahle nabídka. Bylo to sice trochu nelogické, protože polské kořeny byly v mé rodině mnohem živější, měli jsme tam vzdálené příbuzné, a bylo by přirozenější, kdybychom odjeli někam do Varšavy nebo Lublinu. Ale z Polska žádné takové pozvání nepřišlo.

 

Jak ses na to tvářila ty?

Oni mi to neřekli, což jim mám dodnes trochu za zlé. Mně bylo osm, šla jsem zrovna do druhé třídy a oni si zřejmě mysleli, že je to věk, kdy to dítě ještě příliš nereflektuje, což je nesmysl. Myslím, že prvních sedm osm let života je pro nás klíčových. Všechno se do nás zapisuje jako do vosku, zrovna nedávno jsem se k tomu vrátila a pokusila se o tom něco napsat, ale jde to dost těžko. Je těžké nebýt u toho sentimentální. Stalo se to tak nějak ze dne na den, nestihla jsem se na to připravit. Je také možné, že jsem to trochu tušila, ale záměrně jsem to nějak vnitřně blokovala. A potom jsem kvůli tomu měla strašně dlouho pocit, že jsem něco vynechala, že jsem se nerozloučila s kamarádkami, s místy, kam jsme chodili na procházku, s městem.

Pamatuješ si na vaše přijetí v Česku?

Samozřejmě. Jeli jsme autobusem, probíhalo to tak, že nás přivezli do nějaké české vesnice na Ukrajině, tam nastoupili další lidi a jeli jsme dál. Nejdřív nás přivezli na Slovensko do nějakého centra, kde nás asi na týden ubytovali. Myslím, že nám dělali různé vstupní prohlídky a vyšetření, pamatuju si, jak mi brali krev. Poprvé jsem slyšela češtinu, nebo to byla slovenština, a pokoušela se na ni reagovat směsí ukrajinštiny a polštiny. Byl říjen, vlastně už listopad, kolem lesy a jezera, nevěděla jsem, kde jsme, jak dlouho tam budeme, bylo to jako se ocitnout v nějakém snu. A do toho se začaly projevovat výbuchy skryté rodinné tragédie. Myslím, že to bylo v podhůří nějakých slovenských hor, ten mlžný opar a horský vzduch, srny.

 

A co bylo potom?

Potom jsme přijeli do Police nad Metují, na Broumovsko. Dostali jsme na výběr z několika míst a rodiče si vybrali Polici, protože tam je chráněná krajinná oblast. A tatínek si vtipně řekl, že odtud je to blízko do Prahy a tam bude dojíždět do práce. Ukrajinská měřítka a vzdálenosti jsou úplně jiné. Jezdili jsme za babičkou do Žmerinky šest sedm hodin vlakem a říkalo se, že bydlí „u Kyjeva“. Když jsme přijeli do Police, autobus zaparkoval na krásném polickém náměstí s lípami a kašnou před pistáciovou renesanční radnicí. Já jsem si pak ještě dlouho myslela, že radnice musí vypadat vždycky takhle: nahoře cimbuří a věžička, dole podloubí. Uvítala nás tehdejší paní starostka, bylo to moc milé a dojemné, jako by tam na nás skutečně čekali. A oni na nás opravdu čekali a udělali všechno pro to, abychom se tam cítili dobře. Maminka už asi za týden nastoupila do práce do hudební školy, kde měli místo klavíristky, já šla do školy, sestra do školky, táta si začal hledat práci.

 

Jaké byly začátky ve škole? Jazyk je sice podobný, ale přeci jen je jiný.

Právě že se ukázalo, že čeština je úplně jiná, polština a ukrajinština mi byly skoro k ničemu. Neznámá slovní zásoba, úplně jiná fonetika, dlouhé a krátké hlásky. Myslím, že mi hodně pomohlo, že jsem cítila sympatie okolí, nikoli odmítavý postoj nebo tlak. Taky je třeba říct, že (post)sovětská výuka byla oproti české mnohem drsnější. Už v první třídě jsme třeba měli školu do tří odpoledne, dostávali jsme hodně domácích úkolů, takže jsem byla zvyklá se učit. Násobilku jsme se třeba museli naučit přes letní prázdniny – moje první a jediné letní prázdniny, než jsme odjeli. Zase ale trvaly tři měsíce. Do teď vzpomínám na ty různé mnemotechnické pomůcky, říkanky, ale taky lsti, které rodiče používali, to kruté: „Nejdřív se naučíš násobilku čtyř a pak půjdeš plavat.“ Násobilku mimochodem dodnes používám v ruštině, mám ji tak „nahranou“ v hlavě už napořád. Jinak běžně funguju a přemýšlím zpravidla česky. Začátky ve škole tedy nijak zvlášť těžké nebyly, navíc jsem paradoxně už měla podobnou zkušenost, v něčem dokonce drsnější. Rodiče mě totiž poslali do ukrajinské školy. Nejspíš za tím nebyl žádný záměr, prostě ta škola, která byla nejblíž, měla výuku v ukrajinštině. Zřejmě jim nedošlo, že ačkoli pro ně je ukrajinština běžný jazyk, kterým sice moc nemluví, ale rozumí a domluví se, já nebudu rozumět skoro ani slovo. V dětství jsem totiž neměla moc příležitostí ji slyšet, v mé rodině se mluvilo rusky, přátelé rodičů mluvili vesměs rusky, skoro celý Kyjev mluvil rusky. Občas jsme sice jeli do Lvova, kde se ukrajinsky mluvilo, ale i tak to byl opravdu šok.

 

Co se stalo, že jsi tak skvěle ovládla nový jazyk?

Měla jsem velké štěstí. Hned jsem získala dobrou kamarádku, dceru ředitele umělecké školy, kde pracovala maminka. Byly jsme stejně staré a ona se mě zkrátka ujala. Velmi důležitý byl také jeden maminčin tah, jednoho dne řekla: „Odteď budeme mluvit jenom česky“. Otec se v té době už někam vytratil. A od toho dne jsme my tři mluvily jenom česky. Tehdy se mi v hlavě musel odehrát nějaký tajemný proces, jako když přeinstaluješ program, protože jsem skoro zapomněla mateřskou řeč a začala myslet česky. Když pak na návštěvu přijela babička, musela jsem najednou hledat ruská slova. Složit je do smysluplného souvětí se ukázalo jako velká práce, kterou jsem byla líná dělat. K ruštině jsem se vrátila až v dospělosti a musela se ji zcela vědomě naučit. Teď oběma jazyky mluvím stejně dobře, ale píšu jenom česky.

 

Popisuješ idylické přijetí. Já mám občas pocit, že se tady na Ukrajince často díváme trochu svrchu. Myslíš, že došlo k nějaké proměně?

Nezapomeň, že jsme byly v jiné situaci – přijeli jsme jako Češi a nějakým způsobem to bylo i součástí naší identity. Také ostatní lidé nás tak vnímali. Měli jsme oficiálně českou národnost a za krátkou dobu nám také dali české občanství. Dokonce mi počeštili příjmení, ale já jsem se pak vrátila ke svému původnímu ukrajinskému. Cizí příjmení a česká koncovka je podle mě nevkus, v jednu chvíli to pro mě začala být otázka estetiky, nikoli identity. Maminka zase občas zaslechne, že o ní lidé mluví jako o té „ruské učitelce“, což je obzvlášť tragikomické, protože ona zase má typicky polské jméno a příjmení a celé dětství musela poslouchat, že je „ta Polka“. Ale to, co říkáš, je samozřejmě pravda, Ukrajinci sem záhy začali přicházet za lepším životem, za prací. Jsou ochotní nehledě na své často vysokoškolské vzdělání a výjimečné profese dělat ledacos. Máme třeba známého houslistu ze Sevastopolu, který se kdysi ptal, jestli bychom mu nenašli místo taxikáře. Na lidi, kteří někam přicházejí za lepším životem se společnost vždycky dívala a bude dívat svrchu, Češi se tak dívají na Ukrajince, Němci a Britové zase na Čechy atd. Češi byli možná v podobné pozici, když šli v minulém století za prací na Ukrajinu. Je to myslím pochopitelné a neumírá se na to.

 

Ty ses s tím někdy osobně setkala?

Já jsem k tomu shovívavá, neznamená to totiž nutně nepřátelství, jen předsudky. Setkávám se s tím občas kvůli svému příjmení. Měla jsem ale období, kdy jsem nevěděla, kam se sebou. Ne že by mě to zvlášť trápilo, ale potřebovala jsem přijít na to, jak se cítit, s čím se identifikovat. Tahle potřeba ujasnit si, kdo jsi a kam patříš, je přirozená. Cítit se jako „běžná“ Češka jsem nemohla, jako Ukrajinka taky ne, protože jsem neuměla ukrajinsky, jako Polka už vůbec nebylo proč. Ruské kořeny sice nemám, ale vyrůstala jsem v Sovětském svazu, tedy v jakési „instantní“ ruské kultuře a můj mateřský jazyk byla ruština. Sám vidíš, že je to trochu nepřehledné. Nechám-li stranou tu ruskou kulturu, s níž si nevím rady do teď, a studium rusistiky mi v tom vůbec nepomohlo, spíš naopak, vyřešil to pojem „střední Evropa“. Setkala jsem se s ním v rámci studia komparatistiky, v kontextu takových spisovatelů jako byli Bruno Schulz, Witold Gombrowicz (taky se za „středoevropské“ považují současní ukrajinští spisovatelé Taras Prochasko a další autoři tzv. stanislavského fenoménu) jako s kategorií, která není jenom geografickým vymezením, ale průnikem všeho, co v mé rodině je. A s úlevou jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo to má takhle nepřehledné, že existuje celá taková kultura, která je na té nepřehlednosti a rozmanitosti založená. Určitě budeš znát tu píseň od Nohavici, ve které zpívá, co by bylo, kdyby se narodil před sto lety. Když vezmeš polskou babičku, ukrajinskou babičku s nápadně židovskými rysy, českého dědečka a spojíš to dohromady, vznikne střední Evropa. Občas někdo z mých přátel v hospodě namítne, že nic takového neexistuje. To se pak jen potutelně směju.

 

Pozastavují se lidé často nad tvým původem?

No, docela často vysvětluji, jak je to s mými babičkami a dědečky. Už jsem si na to zvykla a navíc se ukazuje, že to není nic výjimečného. Skoro každý má v rodině nějakého takového prarodiče, německého, polského, maďarského, židovského, o kterém se dá vyprávět nějaký poutavý příběh. O to jsme pak bohatší.

 

Jak ses dostala do Prahy?

Docela obyčejně jsem sem přišla studovat. Věděla jsem, že chci dělat něco s literaturou, ale protože Literární akademie Josefa Škvoreckého nepřicházela v úvahu kvůli školnému, hledala jsem něco podobného. Nastoupila jsem tedy na bohemistiku a vydržela rok. Pak jsem přišla na to, že existuje obor s podivně znějícím názvem „komparatistika“, kde se studuje světová literatura. A to jsem přesně chtěla dělat. Myslím, že to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit.

 

Praha se docela často objevuje v tvých básních. Kde všude jsi v Praze bydlela?

Bydlela jsem na Petřinách, potom na Břevnově, několik let na Letné, tam jsem napsala první texty, které pak vyšly časopisecky a knižně. Při psaní je pro mě místo vždycky velmi podstatné, místa mě velmi ovlivňují a inspirují, stejně silně nebo možná silněji než lidé. Takže s Letnou mám například spojenou báseň o Letenském náměstí. Vždycky když o nějakém místě napíšu, začnu jej mít ráda. Druhou důležitou čtvrtí se pro mě stala Libeň. Tam jsem bydlela asi tři roky, byla jsem uchvácena tím, nakolik je pořád podobná Hrabalově Libni. Přesněji, když jsem se stěhovala z Letné do Libně, což nebylo nic, co bych si zvlášť přála (byla to otázka peněz), začala jsem číst Hrabala, aby to šlo snáz. Báseň Osip míří na jih, podle které je pojmenovaná moje knížka, se odehrává právě tam. Teď jsem tam byla na procházce a narazila na starou ledničku, která ležela u kraje silnice. Úplně jsem se nad ní dojala, protože v básni píšu, že v Libni „ledničky pučí v srpnovém horku“. Teď bydlím už přes tři roky na Žižkově. Žižkov jsem si zamilovávala dost pomalu, klíčem bylo psaní a běhání. Teď je to moje velká láska a když si aktuálně hledám nové bydlení, říkám si, jak krásné by tu bylo zůstat, jen se přestěhovat o ulici výš. Nebo o dvě, tam už jsou Vinohrady.

 

Co na Praze naopak ráda nemáš?

Velmi dlouho jsem se v Praze nedokázala cítit doma. Ona je tak krásná, cukrkandlová, všemi obdivovaná, že tím pro mě zůstávala příliš cizí. Připadala mi jako nějaká fasáda nebo jako soubor krásných divadelních kulis. Taky jsem dlouho cítila nějaké nešťastně přerušené spojení s Kyjevem a myslím, že jsem v Praze marně hledala nějaké jeho otisky. Když do Kyjeva přijedeš, možná tě jako turistu nijak neuchvátí. Ale kdybys tam žil, zjistil bys, jak velké má kouzlo, především díky Dněpru, který se jím volně rozlévá do nekonečných ramen a zátok, kde se dají najít divoká rákosová a topolová zákoutí, kde se dá v létě koupat. Protože leží na kopcích a mezi kopci, množství ulic se tam jmenuje „uzviz“, což se dá přeložit jako „sešup“. A těmi kopci se táhnou prstence parků. Přidej si k tomu úzké dlážděné ulice, široké třídy, chrámy ve zlaté a modré, nekonečné tajné dvorky, kaštany. Poslední roky jsem v Kyjevě několikrát byla, vystupovala jsem tam mimo jiné na literárním festivalu a jako bych si při těch cestách nahrála do hlavy jeho novou mapu. Tím se také změnil můj vztah k Praze a začala jsem ji mít ráda.

 

Čím se živíš?

Pracuju v nakladatelství Slovart, takže jsem obklopena knihami, připravuji knihy k vydání, dělám redakce, pročítám korektury knih, čtu knihy. Kromě toho jsem redaktorkou revue Labyrint a příležitostně překládám do češtiny (potutelný smích) knihy.

 

Jak velkou součástí tvého života je psaní?

To je dobrá otázka. Řekla bych, že velkou, protože život vnímám jako rozepsanou knihu. Přitom záleží na každém, v jaké míře si ji bude psát sám, v jaké míře ji bude fatalisticky vnímat jako napsanou někým, třeba ostatními lidmi, poměry, osudem, okolnostmi. A taky v jaké míře ji bude vnímat jako nějaký nevratný lineární narativ, který se vyvíjí od něčeho k něčemu jako přímka nebo křivka, nebo jako kruh či elipsu. Takže psaní není něco, čemu bych se věnovala průběžně a potřebovala k tomu notýsek nebo notebook, je to můj způsob prožívání života.

 

A jak velkou součástí toho psaní je Praha?

Dlouho jsem psala spíš o místech než o lidech. To sice už úplně neplatí, ale stejně mám pocit, že místo je pro mě klíčem k textu. V jedné z rozepsaných básní, s kterou nevím, co bude, a kterou jsem pracovně pojmenovala podle písně PJ Harvey Stories from the City, stories from the Sea, píšu: Zapomněli jsme jak se sráží kapky vody na pískovci, / který ještě není chrámem. / Nezískali jsme lodičky, ale přišli o pohorky, / naše rajské zahrady mají výhled na věže, / naše touhy mají popisná čísla / naše příběhy se dějí v ulicích. / Jak daleko to ještě zajde? / Jsme beznadějně městští lidé. Takže už jsem beznadějně pražský člověk, Lukáši.

 

 

Rozhovor vedl: Lukáš Houdek

Autor fotografií: Lukáš Houdek

Z Homéra

 

Letenské náměstí. Léta mé Iliady:

ti lidé v pláštích, lidé na koních,

řvoucí sparťané, tiché sady —–

čtení bez cest a bez návratu z nich.

 

Z bolesti rukou můžu věštit deště,

přílet hyperborejských vran.

S bolestí rukou můžu leda věštit —–

a to nebyl můj plán.

 

To čekání má něco z nevyhrané bitvy.

Jasany bez studu nahlíží do oken.

Pročítám seznamy místo modlitby

a moře nepřichází a nepřichází sen.

 

(Osip míří na jih, Host, Brno, 2015)

 

Salé

 

Počasí na Žižkově dobré.

Na hrušce začaly rašit mladé igelitky.

Napsala jsem na okno do prachu:

Víš, co je ukijo-e?

 

Někdo mi odpověděl: Nevím.

Nevím, kdo to mohl být.

Někdo se musel vloupat do pokoje

a zmizet během chvíle.

 

Ze svého krámku zimní věci

vynášejí anarchisté.

Všechno nepotřebné si odnesou potřební,

nic nezůstane.

 

(Sv. Outdoor, Host, Brno, 2019),

(Z cyklu Seifertova 35)

Autorka básní: Marie Iljašenko