„Uprchlíci vítejte“ ve třech dějstvích

Zdroj: Bulletin Slovo II/2022 | Text a foto: Goranka Oljača

Dějství první

Proč by nemohli uprchlíci v Česku sdílet domácnosti s místními lidmi? Tato zásadní otázka stála na začátku projektu Uprchlíci vítejte. Projekt známý od roku 2014 z Německa a Rakouska získal svou aktivní podobu v Česku v roce 2017 díky Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), které ho zaštítilo. V roce 2022 pak prakticky dokázal, že lidé jsou ochotní ubytovávat uprchlíky u sebe doma. Jak se k tomu rozhodují? To jsem vyzvídala v rozhovoru s česko-anglickým párem Tichotových, kteří nabídli spolubydlení ukrajinské rodině Pestolovských. Týden po jejich nastěhování jsme se setkali v prostorách SIMI – díky velké vstřícnosti Davida Tichoty, který většinu rodinných příslušníků vzal s sebou na ten rozhovor.

 „Rozhodovala se celá rodina, ale první myšlenka přišla od paní Phillippy,“ prozradil David, když vysvětloval, jak se dohodli přijmout ukrajinskou rodinu k sobě domů. „Protože bydlíme v domě spolu s tátou, tak on musel také souhlasit. Dohodli jsme se poměrně rychle během několika dnů.“

Potom ještě zbývalo provést úpravy domu. „Ten dům je pro nás zbytečně velký. Dva pokoje a koupelna v podkroví byly prázdné, tak jsme rychle přidělali malou kuchyň, aby to mohlo fungovat jako byt. Bohužel noví obyvatelé nemají úplné soukromí, protože musejí chodit po schodech přes naše patro.“ To, že Tichotovi úpravu financovali, považuje David za samozřejmě. „Zaplatili jsme, nebyl to pro nás problém,“ uzavírá krátce. Zní to neobvykle, že v tomto světě, který nám příliš často nabízí svůj nevlídný obraz, něco lidumilného a dobročinného není problém. Paní Philippa coby Angličanka žijící v Česku pokládá pomoc ukrajinským uprchlíkům za přirozenou věc. Pochází z Newcastle a v roce 2002 si myslela, že v Praze stráví jen jeden rok. Už je tady však dvacet let a získala i české občanství. „Kamarádka mi vyprávěla, jak nabídla bydlení uprchlíkům. A protože jsem také dobrovolnice v UNICEFu a UNHCRu, myslela jsem si, že i my pro ně můžeme něco udělat.“ 

„Vyplnili jsme formulář na internetových stránkách Člověka v tísni, a tak jsme se dostali k SIMI. Zbývalo jen seznámit se s paní Julií a dětmi,“ přibližuje celý administrativní proces David. Při této vzpomínce na tváři jeho paní hned zazáří úsměv: „Přišli se s námi seznámit do Dolních Břežan minulý týden a za chvilku se rozhodli, že u nás chtějí bydlet. My byli také pro.“ 

„Vypadali sympaticky,“ svorně souhlasí Tichotovi. „Kira se trochu bála pejsků, ale teď už je má ráda. Oba, Timur a Kira, jsou hodné děti a zdá se, že náš způsob spolubydlení funguje dobře.“ 

Dějství druhé

Celá rodina Pestolovských žila do války ve Vinnici, tichém, hezkém městě, které bylo několikrát prohlášeno za nejkomfortnější město Ukrajiny. Máma Julie pracovala v bance jako manažerka pro komunikaci s klienty. Žák páté třídy Timur rád sportoval, prvňačka Kira se věnovala tanci. „Ještě 23. února děti šly normálně do školy.  24. února ve čtyři hodiny ráno jsme dostali zprávu, že Ukrajina je ve válečném stavu, a exploze krátce nato potvrdily její surovou pravdivost,“ vzpomíná Julie Pestolovska. „Neočekávali jsme, že zaútočí na města. Nad Vinnicí létaly rakety a kvůli tomu se muselo utíkat do krytů, což je obtížné, zvlášť v noci a s dětmi.“ Když se táta a manžel Pestolovský zapsal do městské armády, přišel domů a sdělil rodině, že si mají sbalit věci, že už jim koupil autobusové jízdenky do Varšavy. Paní Julie říká, že neměla na vybranou, protože má dvě dětí, které bylo třeba zachránit.  

Kira si s odstupem času vzpomíná, jak si cestou hrála hry na mobilu a že volala tátovi. Z celého rozhovoru si s jistotou pamatuje jen to, jak jí táta říkal, že ji má rád. Vzpomínka na Varšavu má tvar kindervajíček a croissantů, které jim rozdávali dobrovolnici. O tom, co má říci o Česku a jak se jí tady žije, tato drobná černovláska nepřemýšlela ani chvilku: „Ideálně. Perfektně.“ Její matce se také líbí ubytování u rodiny Tichotových, je spokojená s dosavadním pobytem.

Společný život kromě spolubydlení vždy obsahuje i něco navíc. Není možné přehlédnout fakt, že se rodina Pestolovských ocitla v České republice poprvé, neumí česky, neví skoro nic o zdejších zvyklostech. Tichotovi představují jejich první kontakt s tímto novým světem. 

„Snažíme se jim to maximálně ulehčit. První den jsme jim pochopitelně ukázali vesnici, domluvili jsme, že děti mohou chodit do školy. Zkoušíme najít nějaké aktivity pro děti, například odpolední kroužky. Nabízíme pomoc, jak můžeme, stále se ptáme, jestli něco nepotřebují, ale já myslím, že oni chtějí mít své soukromí, nechtějí být na obtíž a pořád s námi. Pochopitelně, že si chtějí sami vařit a trávit čas, nic zlého v tom nevidím. Trošku možná ještě definujeme parametry spolupráce, ale myslím, že to funguje dobře.“ Tak jednoduše a s upřímným přesvědčením popisuje David Tichota první týden spolubydlení.

Dějství třetí

Po skoro dvou měsících je všechny opět vidím. Tentokrát v Dolních Břežanech. Smutné až křečovité výrazy tváří u Pestolovských mezitím zmizely. Děti volně pobíhají v krásné zahradě domu a jaro jim dopřává své idylické obrysy. I psi se předvádějí štěkáním. Matyáš, syn Tichotových, vytvořil už s Timurem dobře sehranou dvojku v různých míčových a počítačových hrách. S jazykovou bariérou si hezky poradili: Matyáš říká, že mluví většinou anglicky, občas jim pomáhá Google Translator. Naučili se ho používat i starší, takže dorozumívání probíhá bez větších problémů. 

Paní Julie nám sděluje hlavní novinku: „Dnes jsem začala pracovat v jednom ze státních technologických institutů jako uklízečka.“  Směna trvá od páté do osmé hodiny a budou jí platit 150 korun na hodinu. Paní Phillippa se mezitím začala angažovat kolem ženské podpůrné skupiny pro ukrajinské uprchlíky a byla by ráda, kdyby se přihlásilo více zájemkyň. Jedná se o terapeutická sezení, která vedou dva ukrajinští psychoterapeuti každé úterý večer od 18 do 20 hodin v ReCompose Studiu v pražských Holešovicích. Všechno včetně hlídání dětí finančně zajišťuje její americká kolegyně. 

Díky tomu, že Tichotovi mají pejsky, chodí spolu na procházku každý den. To je příjemná povinnost pro všechny, zvlášť pro Kiru, která si je velice oblíbila. A tak je nostalgie po městě Vinnice snesitelná.

Projekt Uprchlíci vítejte má výrazný integrační aspekt. Nejde jen o novou střechu nad hlavou. Propojování s místními lidmi se jeví jako skutečný most k začleňování do širší české společnosti. Sociální práce a podpora, kterou SIMI v rámci projektu zajišťuje, nebyla v případě naší rodiny dosud potřeba. Když se s nimi loučím, vybavuji si, jaké slovíčko vybrala před dvěma měsíci Kira pro hodnocení svého nového života. Ideálně. Perfektně. V rámci možností.