Abdalla Gamal

Abdalla Gamal je šestatřicetiletý Egypťan žijící kousek za Prahou. Narodil se do vzdělané rodiny ve městě Zagazig na severu země. Jeho otec působí jako veterinář v Rijádu v Saúdské Arábii, bratr pracuje pro tamní magistrát v IT oblasti a jeho sestra je lékařkou. Maminka je v domácnosti. Abdalla prožil v Saúdské Arábii s rodinou šest let, chodil tam na střední gymnázium. Později vystudoval češtinu na prestižní káhirské fakultě Al Alsun. V rámci studií se dostal na rok do Prahy, která ho okamžitě uchvátila. O pár let později se tu rozhodl oženit a založit rodinu. Jak vnímá silné protimuslimské nálady v české společnosti a jak se dotýkají jeho rodiny? Proč studoval právě češtinu a jaká místa má v Praze nejraději?

 

Co tě přivedlo do Prahy?

Já jsem studoval český jazyk a literaturu, tedy bohemistiku, v Káhiře. Studoval jsem bakalářský program na univerzitě v Káhiře a v rámci toho jsem měl roční stipendium na Karlově univerzitě v Praze. Rok jsem tedy studoval tady na Filozofické fakultě. A když jsem tu byl poprvé, v roce 2001, tak se mi tu zalíbilo.

 

Rozhodl ses tu rovnou zůstat? Nebo ses ještě vrátil do Egypta?

Vrátil jsem se dostudovat, protože u nás je bakalářské studium čtyřleté a stipendium se přiděluje ve třetím ročníku. Vrátil jsem se tedy do Egypta dodělat čtvrtý ročník a pak jsem chvíli dělal v egyptské Hurghadě pro cestovku Exim Tours. Potom jsem se zase na čas vrátil do Prahy a asi do roku 2011 jsem střídavě žil mezi Egyptem a Českem. Během sezóny jsem pracoval v Hurghadě, po sezóně jsem byl vždy asi čtyři měsíce tady.

 

Do Prahy jsi jezdil pracovně?

Ne, na dovolenou. Když celý rok jezdili Češi na dovolenou k nám, tak jsem pak já jezdil na dovolenou k nim (smích).

 

Proč jsi sem jezdil tak často? Co tě v Česku zaujalo?

Studoval jsem přeci český jazyk.

To ano, ale řada Egypťanů, kteří studují češtinu, potom spíš pracuje v Egyptě v turismu a do Česka příliš nejezdí. Přeci jen tě sem něco muselo táhnout.

Líbilo se mi tu. Líbil se mi zdejší systém, zdejší život.

 

Není běžné, aby se Arabové učili česky. Proč jsi s tím začal ty?

U mě to byla náhoda. Máme trochu jiný systém vzdělávání než tady. My jdeme studovat vysokou školu podle výsledků z gymnázia. A protože jsem měl lepší výsledky, mohl jsem jít studovat na prestižní fakultu Al Alsun, fakultu jazyků. Na té fakultě byl takový výběrový systém, že kdo studoval v Egyptě na střední škole nebo gymnáziu vedle angličtiny jako druhý cizí jazyk němčinu, francouzštinu, španělštinu nebo italštinu, mohl si pak vybrat jazyk, který už se učil. Já jsem chodil na střední školu v Saúdské Arábii a tam se učí jen jeden cizí jazyk – angličtina. A když probíhal výběr jazyků na vysoké škole, nemohl jsem jít na jeden z těchto čtyř zmíněných, protože jsem neměl základy z gymnázia. Poslali mě tedy na češtinu, kde jsme v ročníku byli jenom tři.

 

Takže sis ji nevybral.

Nevybral. Byla to čistě náhoda. Já nejdřív ani nevěděl, kde Česko je. Pak mi táta řekl, že Češi byli ti dobří, kdo nám dali zbraně v roce 1973, když byl na vojně, a že je to hodný národ. A tak jsem řekl, proč ne. Když mě sem poslali ve třetím ročníku studovat, už se mi Česká republika líbila. Čeština se mi ale zalíbila už v prvním ročníku, protože to není jazyk pro blbce. Je to jazyk pro chytré lidi. To skloňování se nemůže naučit každý. Když člověk mluví, musí fakt přemýšlet, aby dal správné pády.

 

Dnes mluvíš česky perfektně. Je to pro tebe už automatické?

Už ano. Občas, když se člověk špatně vyspí, to je horší (smích). Jsem skutečně rád, že jsem češtinu studoval.

Který z autorů české literatury tě zaujal nejvíc?

My jsme studovali všechno v češtině. Mou diplomovou prací byl překlad Povídek z jedné a druhé kapsy od Karla Čapka do arabštiny.

 

Máš také českou manželku. Jeden takový předsudek, se kterým se v případě takového páru občas setkávám, je, že se spolu seznámili na dovolené v Egyptě. Je tomu tak ve vašem případě?

Ne (smích). S manželkou jsem se seznámil v roce 2011 na Ministerstvu zahraničí, když jsem byl vyřizovat papíry pro jednoho kamaráda. Tam jsem poprvé viděl Kačenku. Byla zahalená, což mě zaujalo. Byl jsem zvědavý, jestli je napůl Syřanka a napůl Češka, nebo jestli je jen Arabka. A když jsem ji oslovil, tak se ukázalo, že je Češka jak poleno (smích). Vzali jsme se o rok později.

 

Jedním z předsudků bývá také to, že pokud si muslim vezme nemuslimku, bude po ní chtít, aby se zahalovala. Ve vašem případě tomu tedy tak nebylo.

Ona byla zahalená už předtím, než jsme se poznali. Já jsem jí do toho nikdy nekecal. Řekl jsem jí, že jestli chce šátek nosit, může, jestli nechce, nemusí. Mně to je úplně jedno.

 

Jak tě přijala její rodina?

Její rodina musela přijmout její konverzi před tím, než jsme se vůbec poznali, takže to, že museli přijmout ještě mě, byla už maličkost (smích). Vůbec mě neřešili. Mají mě rádi.

Poslední tři roky je v Česku skoro protimuslimská hysterie. Dotýká se to nějak i tebe? Ty přeci jen nejsi na ulici až tak rozeznatelný, manželka je asi díky šátku identifikovatelná snáze. Jak to vnímáš?

Mně se to nestává. Ale slýchám to od kamarádů a známých. Je mi to líto. Tenhle národ byl jedním z nejmilejších v Evropě. Byli to moc milí lidé, kteří měli rádi cizince, byli otevření. Když jsem tu byl poprvé v roce 2001, brali nás Češi jako ovoce. Cokoliv jsme potřebovali, na cokoliv jsme se na ulici ptali, rádi pomohli. Ale teď po uprchlické krizi a po těch útocích v Evropě a populismu, který tu vždy provází volby, jsou lidé na cizince, zejména tmavší pleti, hákliví. Já sám si vzpomínám na jednu situaci před pár měsíci, když jsem byl se synem Abíčkem v nákupním centru Šestka a jeden pán se svým asi pětiletým synem šli kolem nás. A on tomu chlapci řekl: „Podívej, to jsou ty nemocný muslimové.“ Mě to hrozně zneklidnilo tím, že to učí své děti. Mně nevadí, když má takové myšlení nebo strach kvůli tomu, co slyší z úst politiků nebo co čte v novinách, on. Ale když to učí malé dítě, které možná bude spolužákem mých dětí, tak to se mě už dotýká. Nepřál bych si, aby tady mé děti musely čelit nějakému rasismu, aby zažívaly nějaké incidenty ve škole. Doufám proto, že se to zklidní. Tady v Česku žádní uprchlíci nejsou, nechtějí tu být.

 

Proč tu podle tebe být nechtějí?

Když člověk přemýšlí hlavou toho uprchlíka, dojde mu, že riskoval život, ušel třeba 3000 kilometrů, aby tu mohl mimo jiné pracovat, vydělat nějaké peníze. A když bude ten uprchlík stát někde v restauraci tady, bude vydělávat nějakých 800 eur, ale když půjde jen o 150 kilometrů dál do Drážďan, vydělá 2000 eur měsíčně. Stejně bude v cizině, tak proč by žil tady, když se může mít o kousek vedle líp? Co by ho sem mělo lákat? Ani ta společnost ho nevítá. Tady proto nebudou žádní uprchlíci, válka v Sýrii se navíc snad už uklidní.

 

Proč se z toho národa, který byl podle tebe vždy otevřený, stal národ ustrašený a uzavřený? Co se stalo?

Někteří politici, aby získali body, používají populismus. To není o tom, že by se tu něco stalo. Nebo že by lidé viděli v ulicích uprchlíky. Nikdo tu žádného osobně nepotkal. A žádný teroristický útok se tu díky bohu nekonal. Ve Francii a v Německu, kde se ty útoky staly, to lidé nedávají tolik najevo. I když si to někteří třeba myslí. Neučí to své děti. Ale tady to politici zneužívají. Vlastně zneužívají k vlastním politickým bodům to, co se děje u sousedů. A lidé na to slyší.

Setkává se s nevraživostí tvá žena, která nosí hidžáb?

Její kamarádky, které jezdí hromadnou dopravou, ano. Moje manželka ale jezdí autem. Máme tři děti, je pro ni jednodušší je brát všechny autem. Pokud vím, tak nějaký vážnější incident neměla. Jen jednou nám nějaký pán v Tescu na Andělu nadával. Ukazoval, že nás zabije. Tak jsme to hned nahlásili na policii.

 

Jaké byly tvé začátky v Praze?

Nádherné. Já Prahu miluju.

 

Jak se ti jako cizinci hledala práce?

Tím, že tu málo lidí mluví arabsky a česky, bylo pro mě hledat práci jednodušší. Dlouho jsem dělal v cestovním ruchu a pak jsem se přesunul k překládání.

 

Máte tři děti. Jak s nimi doma mluvíte?

Já na děti mluvím arabsky, aby se naučily. Manželka a její rodiče na ně mluví česky. Koukají výhradně na české pohádky, nemají rády ty arabské. Abíček teď navíc chodí do anglické školky, takže má ještě další jazyk. Ve skutečnosti je to tak, že rozumí anglicky, rozumí arabsky, ale odpoví jen v češtině.

Co bylo to, co tě na Praze tak uchvátilo?

Památky i systém. Praha je takové otevřené muzeum. A když stojíte u Národního divadla a díváte se přes řeku na Pražský hrad, vypadá to jako namalovaný obraz, všechno se vším ladí. Nedám na ni dopustit. Když jsem někde v Evropě – v Paříži, ve Vídni, v Německu – a po výletě se vracím do Prahy, mám pocit, že se vracím domů. Vždy se mi po ní hrozně stýská. Je to takové malé skromné město, které má kouzlo. Není průmyslové, nejsou tu ty velké domy, přes které není vidět slunce. Když jsem tu byl poprvé, pořád jsem chodil po městě pěšky. I později, když jsem sem jezdil, tak hlavně proto, abych se tu mohl procházet a kochat. Ta atmosféra je tu moc pěkná. I dnes, když jedu do centra, tak se mi z něj nechce. Dnes máme dům kousek za Prahou a já pořád manželce navrhuju, že bychom ho mohli prodat a odstěhovat se do bytu v centru (smích). Dřív jsme na Praze 1 bydleli.

 

Proč jste z ní odešli?

Kvůli dětem, potřebovali jsme dům. Abychom se nemuseli pořád stěhovat. A aby nikomu nepřekážely naše děti, kdyby dělaly hluk. Z ohleduplnosti. Když se mě ale někdo zeptá, kde žiju, říkám automaticky, že v Praze.

 

Jaká místa máš v Praze nejradši?

Třeba Celetnou ulici. Tam jsem chodil do školy na filozofickou fakultu. Hrozně se mi líbí Staromák. Je tam živo i v noci, pořád tam jsou lidi.

 

Čemuž se řada Pražanů spíš vyhýbá. Právě proto, že tam je tolik lidí.

Mně se ta místa líbí, i díky těm lidem. Dávají tam tomu život.

Kdy se vrátíš do Egypta?

Zatím to nemám v plánu. Pokud ale bude sílit ta nenávist a bude se dotýkat mých dětí, tak bychom odešli. Děti jsou to nejdražší, co máme. Aby měly pocit, že jsou něco méně, než ostatní, to ani náhodou.