Tûba neboli strom v ráji

Autor: Goranka Oljača, Bulletin Slovo 2/2021

Foto: soukromý archiv

 

Existují lidé, s kterými je snadno mluvit – nenuceně vám nabízí řadu nápadů a témat. Například jak v ráji rostou stromy, co jsou ovladače nucené migrace, sochařina jako terapie, k čemu poslouží playfight anebo migranti jako aktéři rozvoje. Dříve než se ti naposledy zmínění stanou přínosní v rozvoji nějakého města a země, musí se stát lidmi v pohybu. V případě Zahide Tuğba Şenterzi nebyla Česká republika, kam se měla přestěhovat a žít, její volbou. Poprvé se totiž podívala do Prahy jako devítiměsíční miminko. Na přínosy bylo příliš brzy.

„Oba rodiče pracovali pro Ministerstvo zahraničích věcí Turecké republiky a měli působit v Čechách, v Praze, tak jsem v roce 1984 přicestovala s nimi“, vysvětluje okolnosti, které zná většina dětí migrantů. „Narodila jsem se v Turecku, ale v Praze jsem strávila velkou část svého dětství. Vychovávala mě česká teta, díky které jsem měla spíše české dětství než turecké. Prázdniny jsem ale trávila v Turecku, kde jsem se více setkávala s tureckou kulturou a jazykem. Postupně se tento dvojí život začal projevovat v celé mé osobnosti.“

S odstupem času se zdá, že mladá Zahide to měla poměrně snadné. Odjezdy a příjezdy se jaksi střídaly. V Praze zůstala do šesti let a pak odjela k babičce do Turecka, což znamenalo, že se ocitla i na turecké škole. Vrátila se v roce 1993 a získala tady středoškolské vzdělání. Po gymnáziu začala studovat politologii v Praze. Dokončila ji ale spolu s oborem veřejná správa a mezinárodní vztahy v Turecku, kde žila dalších deset let. K tomu je třeba připomenout i zahraniční studijní pobyty ve Vídni a v Berlíně.

„Kočování je asi v mé DNA. Tento způsob života se se mnou nese dlouho. Po čase jsem si všimla, že přibližně po třech čtyřech letech mám nutkání měnit město, zemi, prostředí, začít od nuly, posunout se dál“, popisuje přitažlivou vizi svého kočovného života. To neznamená, že se jí běžné potíže vyhýbaly obloukem. Zažila tady třeba byrokratické problémy na vysoké škole v souvislosti s povolením k pobytu. Tyto a podobné osobní migrační zážitky mohla v klidu přidat ke svým teoretickým znalostem o migraci. Určitě přispěly k pochopení a rozšířenému vnímání společenského jevu, který vyvolává tolik kontroverzních názorů.

„Ráda pomáhám, ale co se týká práce mi jde spíše o smysl. Mně dává smysl pomáhat lidem, organizacím nebo projektům s vizí a hodnotami, se kterými se dokážu ztotožnit.“ Proto jí dával smysl projekt MIND v rámci Charity Česká republika. Jeho součástí byl i loňský festival WeMind na Střeleckém ostrově v Praze.

„Na realizaci projektu MIND, který se zaměřoval na migraci a udržitelný rozvoj, se podílelo 12 evropských zemí. Rok 2020 měl být jeho třetím a zároveň závěrečným rokem, ale pokud se nemýlím, prodloužili ho z důvodu pandemie až do roku 2021. Loňský Festival WeMind na pražském Střeleckém ostrově měl za cíl upoutat pozornost veřejnosti skrze různé kulturní akce – divadlo, hudbu, známé osobnosti, většinou migranty, kteří v Čechách žijí nebo Čechy, kteří žijí v zahraničí – a přiblížit jim svět lidí v pohybu. Záměrně jsme se vyvarovali nadměrnému užívání slov jako je migrace, integrace, protože si myslím, že všichni vnímáme pod těmi slovy jiné věci a máme k nim různý vztah. Pro nás jsou to lidé, kteří jsou odvážní, schopní vycházet ze své komfortní zóny, měnit prostředí ve kterém žijí a svojí odvahou měnit i společnost.  Může to být skrze umění, vědu nebo sport, možností je nekonečně. Je ale důležité sdílet jejich příběhy s veřejností, která se s nimi nesetkává každý den.“

Něco dělat, nějak se zapojit, něčemu pomoci

Zahide Šenterzi má současnou pracovní základnu v nezávislé mezinárodní ekologické organizaci Greenpeace, kde je ředitelkou české pobočky. „V Greenpeace se cítím doma. Jako globální organizace se zaměřujeme na největší problémy, které ohrožují existenci lidstva či života na planetě, jak ho známe. Mezi ně patří změna klimatu, úbytek biodiverzity, kácení lesů a devastace oceánů. Rozhodující jsou pro nás vědecké poznatky a predikce, na kterých zakládáme vlastní kampaně. Mezinárodní problémy mají své lokální důvody a na těch pracujeme zde v České republice. Ty nejaktuálnější jsou odlesňování původních bukových lesů v Krušných horách, odčerpávání vody z českého území pro provoz polského hnědouhelného dolu Turów, financování uhelného průmyslu, odklon od uhlí, který bude férový/citlivý pro lidi v uhelných regionech a mnoho dalších.“

 

V organizaci prý neexistuje hierarchická struktura ani řízení lidí. „Moje role je tak především o hlídání celkové integrity, strategie a směru, a o vytváření prostoru pro všechny, jejichž motivací je vášeň, láska ke všemu živému, chuť zachránit svět, nejlépe hned druhý den.“

Otázkou je, kdo ji seznámil s takovými myšlenkami a takzvaně naočkoval ideami, že je potřeba být aktivním občanem. Jak to vzniklo? „Já si myslím, že se s tím narodíte. Nebo je to výchovou? Nevím, nikdy jsem se nad tím nezamyslela, ale vím, že jsem vždycky měla nutkání něco dělat, nějak se zapojit, něčemu pomoct, někoho podpořit. Jsem člověk, který je hnaný smyslem, a pokud mi nějaká otázka nedává smysl, tak se tam necítím doma. S tím jsem se asi narodila, ale možná to mám i po tatínkovi.“ (směje se)

Zpátky k tématu migrace a tomu, jaký dojem můžeme získat, pokud propadneme mediálním obrazům lidí v pohybu, které se na nás valí. Zahide doporučuje podívat se na statistická čísla, která se týkají migrace. „Například existuje fáma, že migrují spíše muži. Realita je, že po Evropě migruje více žen než mužů – je to kolem 52 procent. Také je zajímavé číslo podílu migrantů ve světové populaci – najednou zjišťujeme, že ve světové populaci jsou jenom tři procenta migrantů, přestože když se člověk podívá do médií, má pocit, že celý svět se posouvá a že všichni migrují. Není divu, že se kvůli tomu někteří lidé často necítí bezpečně. Ale tři procenta z celkové populace je známka toho, že většina lidí chce zůstat doma a preferuje svoji domovinu a nemá potřebu se posouvat, jít někam dál nebo migrovat.“

Kočovnický nerv a migrace jako témata se stále prolínají naším rozhovorem. Napadá mne, že se možná znovu už blíží čas, kdy musí opět někam jet. Zůstane v Praze?

„Zatím ano. Globální aspekt a propojenost Greenpeace mi zčásti vynahrazuje moje kočování. Ale nemohu nic slíbit, nevím, co bude za pár let (znovu se směje). Jednoduše nebo trochu stereotypně řečeno, nezapře ani svou mentalitu ani temperament. Vzpomenu si, jak mne na Střeleckém ostrově, kde jsem ji poprvé viděla, na uvítanou poctila srdečným objímáním. Z každého uvítacího slova čišela dobrá nálada, otevřenost a pozitivní energie.  Asi něco podobného měl na mysli její tatínek, když jí kdysi dával druhé křestní jméno Tuğba (Tûba). V Turecku se tak říká stromu, který se nachází v ráji.