Úvod Cizinci v Praze Ghalya Al Chaghouri

Ghalya Al Chaghouri

„Zpočátku jsem byla v Česku ztracená, česky mě naučily matky na hřišti,“ říká Syřanka Ghalya. Do Česka přišla ze Sýrie kvůli domluvenému sňatku, následně zažila shakespearovskou lásku.

 

Ghalya Al Chaghouri je dvaačtyřicetiletá Syřanka pocházející z Damašku. Do Prahy přijela v roce 1997 v rámci domluveného sňatku se svým prvním manželem, jehož rodina ze Sýrie pocházela, a přivedla s ním na svět dvě dcery. Po dvanácti letech se však s manželem rozvedla a znovu se vdala. S druhým mužem Karlem má syna Mohameda. Ghalya se do Česka zamilovala hned, celý život však bojuje s pocitem odcizení a samoty. Setkala se také s předsudky i nepochopením, kvůli obavám o vlastní bezpečnost odložila hidžáb. Jaká místa má v Praze nejraději? Jak nese skutečnost, že ji nepřijala rodina druhého manžela? A od koho se naučila česky? 

 

Jak ses dostala do Prahy?

Skrz domluvený sňatek. Šlo o vzdálené příbuzné, kteří k nám z Česka přijeli do Damašku na návštěvu. Znali mě z doby, kdy jsem byla ještě malá. Měli už velké kluky, navzájem jsme se s jedním líbili, rodiny tedy okamžitě domluvily svatbu, která se konala hned za čtyři dny. Manžel pak odjel domů do Prahy a já jsem za ním přijela za dva měsíce po vyřízení dokladů. Jak jsem přijela do Čech, dostala jsem facku. Vše, co jsem čekala, bylo úplně jinak.

 

V jakém smyslu? Co jsi čekala?

Česko se mi líbilo hodně, od první chvíle. Myslel jsem ale, že ta rodina bude žít tak jako my v Sýrii. Když se sňatek domlouval, říkalo se úplně něco jiného, než co jsem pak na vlastní oči viděla po příjezdu. Chtěla jsem se hned otočit a vrátit se, ale nebylo cesty zpět. Naštěstí s námi bydlel i tchán. Pracoval na syrské ambasádě, tak jsem za ním každý den jezdila a chodili jsme do Stromovky na procházku. Povídali jsme si. Pak jsem otěhotněla a následoval tak nějak normální život.

 

Jak dlouho už tu jsi?

Přijela jsem v prosinci 1997, prožila jsem tu tedy víc jak půlku života. Už jsem si tu zvykla. Sice tu mám druhý domov, po Sýrii se mi ale hodně stýská.

 

Ty sis svého manžela sama vzít nechtěla?

Neznala jsem ho. Přišel mi ale jako hodný a sympatický člověk. Pak se však ukázalo, že je hodný až moc. Byl jak malé dítě.

 

Proč ti po příjezdu do Prahy život s ním nevyhovoval? 

Už jen proto, že on neuměl arabsky a já jsem neuměla česky. Nešlo s ním komunikovat, vše jsem musela řešit s jeho tátou nebo mámou. Vůbec mě nechápal, nevěděl, co si myslím, jak o věcech přemýšlím. A to mi hrozně vadilo. Pak jsme se kvůli tomu pořád hádali a uprostřed hádky se třeba sebral a odešel. Nakonec se ale naučil arabsky, tak jsme už spolu komunikovali lépe. Měli jsme jakž takž normální život. Přišlo první dítě, přestěhovali jsme se do Kladna, a přišla druhá facka.

Jak to?

Nikoho jsem tam neznala. Byl to šok, hodně stresu, měla jsem velké psychické problémy. Jsem společenský člověk, tchán i manžel ale ráno odešli do práce a já zůstala sama. Zhubla jsem, měla jsem deprese. Neuměla jsem česky, s nikým jsem se tedy nestýkala. Jen jsem vařila a uklízela a pak šla s malou ven. Venku jsem ale potkávala ostatní maminky a začaly jsme se kamarádit. Bála jsem se, co budou říkat, až zjistí, odkud jsem. Ale ony se mě ujaly a začaly mě češtinu samy učit. Za rok a půl jsem se ji naučila, ale před rodinou jsem to tajila. Nikdo to nevěděl. Zpočátku jsem jim jen rozuměla, co říkaly, bála jsem se ale odpovídat. Nakonec jsem se i rozmluvila.

 

Jak se ti v Kladně žilo?

Žila jsem tam donedávna a potkala jsem tam i svého současného, tedy druhého, manžela. Pracovala jsem tam nejprve v Tescu, pak v Lidlu, později na letišti a po narození druhého dítěte jsem byla na mateřské.

 

Z jaké pocházíš rodiny?

Má rodina byla dříve bohatá. Ženy u nás nepracovaly, staraly jsme se o domácnost a vytvářely jsme jen různé textilní výrobky. V Sýrii není běžné, aby ženy chodily do práce. Zodpovědnost za ně má otec a bratři. Má rodina vlastnila několik obchodů. Pracovat jsem nemusela, spíš jsme vyráběly věci pro zábavu. Pak jsme o všechno přišli.

 

Co se stalo?

Během války jsme všechno ztratili. Hodně nám to ublížilo.

foto: jeden z rodinných obchodů v Sýrii dnes

 

Tvá rodina v Sýrii zůstala?

Všichni. My jsme jim z Čech pomáhali, pak jsme ale spadli do dluhů. Když jsem opustila bývalého manžela, skončila jsem v podstatě na ulici. S mým současným manželem jsme si sehnali společné bydlení. Řada kamarádek mě ale odsoudila, protože jsem nikdy nedávala najevo, co bylo doma špatně. Dvanáct let jsem to v manželství vydržela, ale když zemřel tchán, najednou jsem se cítila strašně sama. Sama v cizí zemi. Nikdo se mě už neptal, co si myslím, co mě trápí. Zařekla jsem se, že do depresí už znovu nespadnu, a tak jsem se rozhodla manželství opustit. Někteří arabští kamarádi a rodina mi hodně pomáhali, protože jsem po operaci srdce a nemohla jsem nějaký čas v Česku pracovat. Najednou se to ale otočilo a musela jsem pomáhat já jim.

 

Co bylo tím impulzem, abys od manžela odešla? Byl to Karel?

Když jsem se poznala s Kájou, byla jsem sice ještě vdaná, ale žili jsme už odděleně. Můj bývalý manžel totiž jednoho dne řekl, že už není muslim a nemá s islámem nic společného. Jakmile tahle slova vypadla z jeho úst, už jsem nemohla být jeho ženou a on musel od toho dne spát v jiném pokoji.

 

Pro tebe je náboženství natolik důležité, že kvůli němu ukončíš manželství?

Ano. Když někdo není muslim, nemůžu si ho vzít.

 

Proč ne?

Je to podle mého náboženství. Do té doby se za muslima označoval, respektoval i to, co dělám já – že nejím vepřové, nepiju alkohol. Nelíbilo se mu ale mé oblečení, že se neoblékám jako Češka. Chtěl, abych nosila minisukně a ukazovala tělo. Mně to ale vadilo, říkala jsem mu, že si to nepřeju. On na tom ale trval, a tak jsem takové oblečení nosit pak začala. Když jsem se od něj rozhodla odejít, hodně mi pomohli egyptští kamarádi, co jsem u nich pracovala v obchodě s gyrosem. Byli jako moji starší bratři, dokonce komunikovali s mou mámou. Slíbili jí, že na mě dají pozor.

foto: Ghalya v práci v Praze

 

A jak jsi poznala Karla?

Přišel k nám jednou do gyrosu, chtěl si koupit svačinu. Tehdy si plánoval přivézt do Česka přítelkyni z Tuniska. Když přišel do krámu, pozdravil. Já obvykle chlapům do očí nekoukám, jemu jsem se do nich ale podívala, oba jsme na sebe zůstali koukat. A byli jsme v háji. Láska na první pohled. Pozoroval mě pak celou dobu s otevřenou pusou. Kamarádi si ze mě začali dělat srandu, co jsem mu udělala. Chodil k nám pak každý den na oběd. Divila jsem se, že se mu líbím – i po tom, co mu kamarádi prozradili, že jsem starší a mám dvě děti. Další den se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla jít na procházku, a tak jsem šla. Řekla jsem ale, že s sebou vezmu obě dcery. A on byl pro.

 

Jak rychle jste měli svatbu?

Nejdřív jsem se musela rozvést. Navíc jsem hned po tom, co jsme se seznámili, jela s dcerami na dva měsíce za rodiči do Sýrie. Mamka mi zničehonic poslala letenky s tím, že druhý den letím. Kája se ptal, co má dělat on, a já, že tu prostě počká a aspoň se rozhodne, co chce. Pořád jsme si volali, tehdy to nešlo přes internet jako dnes, a tak částky neskutečně lítaly. Za měsíc jsem utratila přes čtyřicet tisíc. A pak mi jeden večer zavolal: „Tak už mám letenku.“ A já se ptala kam. „No k tobě. Do Sýrie.“ Mě popadla panika, protože tohle u nás nejde, aby za mnou takhle přijel cizí chlap. Přišla jsem tedy domů, tam jsem rodině řekla, že mi přijede nápadník, že mě chce požádat o ruku. V tu chvíli začala hádka, máma byla proti. Sourozenci ji uklidnili, a tak nakonec se zatnutými zuby souhlasila. Měla strach, co na to řeknou lidi, a tak nám pronajala vilu u moře, kam jsme jeli rovnou z letiště, k nám domů nesměl.

 

foto: Karel a Ghalya v Sýrii

 

Jaké bylo to shledání v Damašku?

Bála jsem se, že mě na letišti obejme nebo mi dá pusu. Zapomněla jsem mu vysvětlit, že tohle se u nás nedělá. Máma se mnou poslala bráchu a strejdu. Měli mě hlídat. Strachovala jsem se proto, co Kája udělá, že ho zmlátí. Pak se najednou otevřely na letišti dveře, on se ke mně rozběhl a já na něj jen: „Stůj! Vem si tašku a jdeme!“ Šli jsme do auta, Kája vyvalené oči. Vůbec netušil, kdo ti chlapi jsou.

 

Přijali ho nakonec?

Nakonec ano. Ale ještě dlouho na něj maminka vrhala vražedné pohledy.

 

Co jí vadilo?

Vnímala to tak, že mě chce cizí chlap odvést od mých dcer. Současně nevěděla, co je špatně v mém manželství, takže se jí ze začátku nelíbilo ani to, že se chci rozvést. Měla strach. Pak když viděla, jak se u nás k holkám chová, jak ho ony samy přijímaly, hrály si s ním, tak se uklidnila.

foto: Karel v Sýrii s rodinou Ghalye, Karel s matkou Ghalye

Říkala jsi, že jsi s předchozím manželem nemohla být už proto, že se zřekl víry. Karel ale také přeci nebyl muslim. To ti nevadilo?

Naučil se islám. Víra ho zajímala už dříve, kvůli tuniské přítelkyni. Ještě než si pro mě do Sýrie přijel, řekl pak před mými bratry po telefonu šahádu, tedy konvertoval k islámu. Když to bratři slyšeli, brečeli.

 

Karla nakonec tvá rodina přijala. Přijala i jeho rodina tebe?

Ne. Kájův táta s ním nemluví dodnes, máma už si zvykla. Ale bojuje s tím.

 

Proč?

Nelíbilo se jim, že si přivedl cizinku, Arabku. Problémem byly také kulturní odlišnosti. Nechtěla jsem třeba podat příteli Kájovy mámy ruku, protože se to u nás nedělá. Myslel si, že se nad něj povyšuju. Vadilo jim také, že nejím vepřové a nepiju alkohol, což je pro mnoho Čechů důležité.

 

Jaké to pro tebe je? 

Já jsem se snažila. Chtěla jsem jim pomáhat, ukázat, že nejsem špatná. Prý jsem se ale starala až moc, mám si prý hledět svého. Mrzí mě to hodně. Já ráda pomáhám, ráda pro lidi vařím a peču. Když člověk u nás v Sýrii přijde ke tchyni, tak ona sedí a já ji obsluhuju. Je pro nás svatá. Tady k ní přijdu, musím sedět, nesmím s ničím pomoct. Necítím se v tom dobře, ale už jsem si zvykla. Musím to respektovat.

 

Setkáváš se také s nepochopením okolí? Zažíváš předsudky?

Měla jsem hodně problémů. Když někteří zjistí, že jsem Arabka, začnou reagovat jinak. Většina lidí je skvělá, zajímají se, jsou rádi. Ale pár drsných případů jsem zažila. Měla jsem například částečný invalidní důchod, protože jsem po operaci srdce a mám neurologické onemocnění, které mi způsobuje to, že mi občas půlka těla na deset minut úplně zamrzne. Důchod mi každý rok prodlužovali. Snažila jsem si najít práci, ale nikdo mě nechtěl přijmout, báli se mého zdravotního stavu. Před šesti lety mi má doktorka řekla, že bych mohla dostat i plný důchod nejnižšího stupně, a tak jsem si o něj zažádala. Pozvala si mě komise a jedna paní se mě snažila oslovit mým příjmením, což jí nešlo. Omluvila se, začala se smát. Řekla, že jsem moc milá a odkud je můj manžel. Narážela na to cizí jméno. Odpověděla jsem, že on je Čech, ale já že jsem Arabka. V tu chvíli otočila o 180 stupňů a začala mě napadat. Byla jsem v šoku, vůbec jsem to nečekala. Klepala jsem se, bušilo mi srdce, nemohla jsem dýchat. Ten den jsem šla celou cestu domů pěšky, brečela jsem a nadávala jsem na Českou republiku. Poprvé v životě.

 

O co šlo?

Napadla mě, že jsem líná, že tu chci jen zneužívat sociální systém. Já jsem se bránila, že beru jen dva a půl tisíce, plný by byl asi čtyři tisíce. Já bych hrozně ráda chodila do práce a vydělávala dvacet tisíc, ale nikdo mě kvůli zdravotnímu stavu nechce. A ona mi řekla, že kvůli mé drzosti, že jsem si zažádala o ten plný důchod, mi vezme i ten částečný. A že se mám odvolat, pokud se mi to nelíbí. Kamarádky na mě pak tlačily, abych to nenechala být, ale já jsem toho měla už dost. Byla jsem tak ponížená, že jsem ty papíry od lékaře vyhodila a po čase si i přes zdravotní problémy našla práci na částečný úvazek. Pak jsme se ale dostali do problémů, protože začala válka v Sýrii a museli jsme rodině posílat peníze, aby měli z čeho žít. Sama jsem ale neměla na zaplacení složenek. Tak jsme si začali brát půjčky a vytloukali jsme jednu druhou. A spadli jsme do dluhové pasti.

 

Jak na tom jste dnes?

Požádali jsme o oddlužení. Oba musíme pět let pracovat a dluhy splácet, pak z toho budeme venku. Ještě nám chybí čtyři měsíce. Jsme z toho už unavení. Máme ale štěstí, že nám lidé kolem pomáhají. Kolikrát jsme ani neměli co jíst. Dosud jsem o tom nerada mluvila, protože jsem se styděla, měla jsem taky pocit, že se mě pak lidé straní, mají mě za chudinku. Káju zase kvůli tomu nevzali do práce. Vše vypadalo dobře, ale když řekl, že je v insolvenci, tak ho odmítli. Splácíme ale poctivě vše, celých pět let jsme si nemohli dovolit být ani nemocní. I když mi není dobře, do práce musím.

 

 

Dnes děláš v arabském obchodě na Národní třídě. Baví tě ta práce?

Hodně. Pracuju vzadu, vážím tam suroviny. Nejsem vidět a to mi vyhovuje.

 

Jak jsi vnímala Prahu, když jsi před těmi mnoha lety přijela?

Hodně se mi líbila. Už předtím jsem slýchala od lidí, že je to tu nádherné a splnili si její návštěvou sen. Každé léto se chodíme procházet po městě.

 

Co máš ráda za místa?

Chodíme po Pařížské ulici. Tam se mi líbí nejvíc. Je tam málo lidí a ta ulice je nádherná. Ceny tam jsou hrozné, ale my prostě chodíme a koukáme do výloh, po autech. Dokážeme se tam procházet i šest hodin.

 

Je Praha pro cizince přívětivé město k životu?

Na život myslím ne. Pokud člověk nemá předem domluvenou práci a peníze do začátku, je to těžké. Co tu ale funguje v pomoci druhým dobře, je arabská komunita. Jakmile člověk řekne, že je v nouzi a hledá třeba práci, okamžitě přicházejí nabídky, někdy třeba i vypomáhají penězi. Úplně cizí lidé. Nejvíc tu asi pomáhá pan Badr, který dříve provozoval modlitebnu na Palmovce. Na svůj úkor se stará o druhé, je vždy ochotný, rozdal by se. Na druhou stranu ale o sobě muslimové v Praze navzájem roznášejí pomluvy, což se mi nelíbí.

 

Řada muslimek chodí zahalených. Ty šátek nenosíš. Proč?

Nešlo to. Když se podíváš na můj Facebook, najdeš fotky, kdy jsem nosila šátek. Na Kladně jsem ho nosila asi jen týden. V té době se totiž odehrál útok na Charlie Hebdo, lidé se po mně ošklivě dívali, množily se zprávy o napadení muslimských žen. Bála jsem se. A tak jsem ho odložila, poprosila jsem Alláha o odpuštění, ale to prostě nešlo. Doufám, že ho zase budu moct nosit. Minimálně u nás v Sýrii.

 

Cítíš se integrovaná do české společnosti? U některých cizinců se občas děje, že nemají kontakt s Čechy a uzavírají se ve svých komunitách.

Já jsem zapojená ze všech stran. Bavím se s každým, mám kamarády mezi Čechy. Ono je to ale těžké. Cizinec by kolikrát i chtěl do společnosti zapadnout, ale ne všichni Češi ho chtějí. A tak se pak uzavře mezi svými.