ASI.JATKA

Vybíráme z blogů Do Thu Trang

Do Thu Trang patří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly – ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. 

Jak je důležité míti komunitu v době koronaviru. Vietnamci jsou zvyklí pomáhat, dělají to neustále (20.3.2020)

Je to trošku budovatelský titulek, ale je tu důvod. Dojímá mě, jak se lidé spojují pro dobrou věc. Vy se zas dojímáte nad tím, jak se aktivně zapojila vietnamská komunita.

Pomineme-li podivné punky a návyky, které naše komunita má, jednu naši vlastnost bych vyzdvihla – umíme se semknout; vzájemně si pomoci, sdílet, doporučovat, přispívat a rozdávat. Proto vidíte v médiích zprávy o občerstvení pro členy složek IZS, rozdávání roušek i finančních darů.

Točíte-li se kolem Vietnamců, víte, že hodně z nás přemýšlí a jedná tak, aby to co nejméně zasáhlo či poškodilo společnost a okolí, a tím tedy nás samotné. Koloběh a karma. Ízipízi.

Navíc – pokud oplýváte prostředky, automaticky přispíváte místní komunitě a společnému blahu. Jednak jste vedeni ke kolektivnímu přemýšlení (proč to vlastně nezahrnuje i šetrnější přístup k přírodě?), jednak se to od vás tak nějak očekává. Což o to, když je vás ve státě něco přes 90 milionů, nic jiného vám taky nezbývá, nebo byste se dávno umlátili, kdyby si každý prosazoval své a shromažďoval jen pro sebe. Předci to vidí. Individualismus to u nás nebude mít lehké.

Pro takovou místní pomoc používáme výraz „ủng hộ“, neboli podpořit. Podpořit třeba místní spolek, akci pro děti, setkání MDŽ, přírodní katastrofy, když se nějaké rodině stane neštěstí, když někomu zemře příbuzný… Dávají se obálky s penězi, protože rodina vypadne ze svého rytmu.

Také jste možná zaznamenali, že vietnamští večerkáři nosili roušky, rukavice a montovali si provizorní ochranné štíty už nějakou dobu nazpět. Moji rodiče měli nakoupené zásoby dezinfekce už v půlce února (!). Není se čemu divit. Vietnam sousedí s Čínou a místní obyvatelé (stejně tak jako Tchajwan, jehož počty nakažených novým typem koronaviru nepřesáhl k dnešku 100 případů) se poučili z epidemie SARS v roce 2002. Naši Vietnamci dostali přes Skypy (ano, ty skypové hovory za pokladnou) povely od svých příbuzných z Vietnamu, na konci února přilétali z oslav lunárního roku v rouškách a s nějakými zásobami roušek. A rady se rozšířily i mezi tuzemskými krajany (ještě k doplnění po diskuzích: Místní komunita tu má sice nějaké hlavní zdroje na FB nebo krajanská média, ale velmi rychle podléhají fake news). Většina Asiatů je navíc navyklá chodit každodenně v rouškách i kvůli znečištěnému ovzduší (taky v tom hraje asi poslušnost a disciplína).

Nad to, vietnamský národ si prošel válečným utrpením, z něhož se stát a rodiny vzpamatovávaly dlouho. Lidé se museli spoléhat na sebe, pomáhat si v místních komunitách a nespoléhat na stát, což dost platí i dneska. Proto je ve Vietnamu podpora rodiny a známých takovou automatickou složkou fungování společnosti. Uskromnění se pro dobro společnosti a pomáhání si za dobrých i těžších okolností totiž u nás nikdy nevyjde z módy. I tohle je pro mě důkaz, že je úplně jedno, odkud kdo přichází, ale kam jde a jaké má úmysly.

Díky, že si nemusíme, ale chceme pomáhat.

 

Asijské tržnice jsou jako ty internety. Co tam není, neexistuje (12.1.2020)

Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek. Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.

Pokaždé, když jsem na Sapě, podivuju se z toho obrovského množství věcí, které už nikdo nikdy nekoupí, nespotřebuje. Tuny někdy i zdravotně závadného zboží, co si budeme.

Samotní Vietnamci ale většinou chodí nakupovat oblečení na Chodov, kosmetiku používají francouzskou a korejskou, elektroniku zas dodává Apple, protože drahý – dobrý.

Jsem zvědavá, co naše generace vymyslí, co udělat se zbožím, které se prodávalo na začátku milénia a nikdo je dnes nechce ani za kamarádskou slevu. A jak se v následujících letech promění vietnamský podnikatelský duch.

 

Co určitě udělejte, když se seznámíte s Vietnamcem

Určitě nám řekněte, že rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.

Určitě na nás taky začněte hned mluvit vietnamsky nebo zkuste lovit sprostá slova, která vás kdysi někdo naučil. Rádi počkáme, poslechneme si a pochválíme výslovnost. Nemůže se stát, že bychom vám nerozuměli. To né.

Určitě se zeptejte, z jaké části Vietnamu jsme a počkejte, až se zeptáme, jestli jste ve Vietnamu už byl a jestli se tam vyznáte. Prostě super pokec s krajánkem.

Určitě si hnedka tykejme. Tys byl dycky kamarád. Není problém.

Určitě se taky zeptejte na nejlepší vietnamskou restauraci v Praze.

Určitě zmiňte svoji vietnamskou spolužačku, protože je nepravděpodobné, abychom se neznali. Á, to myslím vážně.

Určitě nám pochvalte češtinu, především to úžasné “ř”. Kdybyste zavřeli oči, prostě nepoznáte rozdíl. Díky, 70 let po navázání diplomatických vztahů už bylo načase.

Tak určitě.

článek je převzat z Buletinu Slovo I/2021