Lásky čas

Zdroj: Bulletin Slovo II/2022 | Koutek Samiry Sibaiové

Ať už se nám to líbí nebo ne, žijeme v převratné době. Satelitní vysílání, internet a sociální sítě propojily svět způsobem, o jakém se lidem ještě počátkem tisíciletí ani nesnilo. I v Česku se tak poslední dobou neoficiálně slaví svátky, které dřív znali jen milovníci anglosaské literatury. Část Čechů – se sobě vlastní podezíravostí ke všem cizáckým novotám – se k těmto fenoménům staví spíše nevraživě: po Santa Clausovi střílí v reklamním spotu česká armáda a na Halloween se pořádá (nebo pořádal) protestní průvod Antihalloween (protože my máme přece Dušičky!).

Proti valentýnským oslavám nikdo tak vehementně neprotestuje, i když je část populace afektovaně odmítá jako nesmysl a části je celý Valentýn upřímně lhostejný. To jsem zjistila, když nikdo z mých kolegů lékařů při rozpisu nočních služeb v nemocnici nepochopil mou narážku, že čtrnáctého února asi budou chtít službu jenom nezadaní. Svátek lásky je ovšem komerčně vděčnou příležitostí, takže na něj cizinec žijící v Česku určitě narazí. Poněkud zdraží rudé růže, restaurace a hotely nabídnou zvláštní valentýnské akce, v kinech a televizi se objeví romantické slaďáky. Nejedná se ale o záležitost, která by byla ve společnosti nějak pevně zakořeněná, takže pokud vás s českým partnerem nebo partnerkou čeká první Valentýn, asi je nejlepší se prostě zeptat, jaké očekávání váš partner nebo partnerka má. A pozor, sehnat dvoumetrového plyšového medvěda (běžný arabský atribut lásky) není v Česku záležitost, kterou by bylo možné nechat na poslední chvíli! V hračkářství se tak velcí medvědi většinou neprodávají, takže je nutné objednat je přes specializované internetové schránky, kde medvěda objímá slečna v erotickém prádélku se sloganem „Řekni to medvědem!“.

Ne všude na světě se k tomuto svátku přistupuje tak střízlivě. V některých zemích jsou jakékoliv oslavy zakázány a dokonce trestány, ať už z náboženských důvodů, nebo jako produkt prohnilé západní civilizace (co chce zničit jejich tradiční hodnoty, jak už to bývá). Do Sýrie (mé otčiny) vtrhnul svatý Valentýn jako velká voda spolu s dostupností satelitního vysílání, ovšem ne přímo z toho prohnilého Západu, ale od našich sousedů, „pokrokovějších“ Libanonců. A můžu říct, že žádný jiný svátek tak vizuálně nezměnil tváře celých měst. Ani v tom nejkomunističtějším komunismu jste neviděli tolik rudé barvy na každé volné, komerčně využitelné ploše. Záplava medvídků třímajících srdce, srdcí jako takových i srdcí ve spojení s jakýmkoliv rudým předmětem působila až surrealisticky. Rudé květy všech druhů, přírodní i obarvené, šly na dračku. Moje kamarádka karikaturistka nakreslila vtip, ve kterém zelinář uhání za slečnou s kyticí ředkviček a říká si: „Jsou rudé? Jsou rudé!“

V rámci tohoto prvotního šílenství moje sestry na Valentýna volaly tátovi do práce, že musí určitě matce koupit nějaký dárek. Totálně zmatený a dezorientovaný otec vlétl narychlo do nejbližšího obchodu s mlhavou představou, že musí koupit něco rudého se zamilovaným motivem. Domů hrdě přinesl řvavě červenou sádrovou noční lampičku s plastovým srdcem, jejíž světlo by odvedlo skvělou službu v lecjakém vykřičeném domě (prodavač to označil za sexy atmosféru). Můžu potvrdit, že tím matku opravdu velice překvapil.

S pozdějšími lety se celková atmosféra trochu uklidnila, ale Valentýn se stal nedílnou součástí místních zvyklostí, v úspěšnosti s ním může soutěžit pouze Svátek matek. S ohledem na konzervativní společnost však během něj zamilovaní adolescenti čelí mnohým úskalím. Předávání dárků tak často připomíná sofistikovanou špionážní akci, včetně použití kontaktních osob („Nechám ti dárek u mojí sestřenice, která je údajně tvoje kamarádka“), mrtvých schránek („Dárek bude v sedm večer za zadním kolem té bílé dodávky na rohu“), nebo přímo terénní operace, kdy hoch s dárkem v neutrálně vyhlížejícím pytli kráčí pustou ulicí a jeho vyvolená ho zpovzdálí sleduje, on pak, krytý parkujícím autem, pytel nenápadně upustí a jde dál, zatímco dívka stejně nenápadně pytel sebere. A o takový adrenalin se Češi prosím připravují. Kletému liberalismu obětovali své tradiční hodnoty, které tak přežívají už jen v lidových písních, jako je tato:

 

Když jsem šel za pannou

pantáta šel za mnou

nesl si karabáč

pod halenou

 

Pantáto, nechte mě

já myslím upřímně

já myslím upřímně

s vaší dcerou

 

Když už ale mluvíme o tradicích, musím neznalé upozornit, že lásky čas pro Čechy není čtrnáctého února, ale prvního máje. Ano, zatímco většina světa slaví Svátek práce a v socialisticky laděných zemích pochodují dělníci, rolníci a angažovaní intelektuálové, Češi se líbají pod rozkvetlou třešní (pokud možno na Petříně). Třešně jsou sice také symbol komunistů, ale souvislost to nemá. První máj jako den lásky proslavil český básník Karel Hynek Mácha se svou básní Máj, kterou vřele doporučuji každému cizinci zdatnému v češtině. Začíná slibně:

 

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

 

A objeví se v ní i další témata typická pro takový lásky čas, jako jsou svedené panny, loupežníci, otcovražda a vplétání do kola. Zkrátka, jak říkávala moje babička, romantika jako noha.

Ať už v únoru nebo květnu, oslavovat lásku je krásný zvyk. Tak proč ne rovnou dvakrát do roka?