Úvod Cizinci v Praze Seznamte se s koordinátorkou aktivit pro Ukrajince v Městské knihovně

Seznamte se s koordinátorkou aktivit pro Ukrajince v Městské knihovně

S Julií Rusetskou se scházíme jednoho deštivého zářijového dne v Městské knihovně v Praze na Mariánském náměstí. Vítá mě energická skoro padesátnice, která v knihovně působí od června jako koordinátorka aktivit pro Ukrajince, a rovnou navrhuje, že mě po knihovně provede. A tak procházíme jednotlivými odděleními a Julie mi detailně popisuje, jak vše v knihovně funguje. Vzápětí dodává, že to není stejné jako v knihovnách na Ukrajině, tady si mohou lidé povídat u kávy, sedět na zemi, hrát hry…  Jakmile se ocitneme v oddělení pro děti a mládež, vytanou mi vzpomínky na první dny fungování Krajského asistenčního centra pro ukrajinské uprchlíky (KACPU), které se čtyři dny svého provozu nacházelo právě v těchto prostorách. Julie pochází z ukrajinského města Mykolajiv, které kvůli válce opustila víc jak polovina jeho obyvatel. Na Ukrajině učila právo na vysoké škole a pracovala jako právnička pro Centrální mykolajivský stadion, kde v červnu při raketovém útoku zůstala dvacetimetrová díra.

Proč jste zamířila zrovna do České republiky? Znala jste tady někoho?

Napsala mi sama od sebe jedna vzdálená známá, která žije v Praze přes 15 let, ať přijedu k ní, že něco vymyslíme. Tenkrát už Mykolajiv ostřelovali hodně. Tak jsem se narychlo sbalila a přijela do Prahy. Bylo to 19. března. Týden nato spadla raketa kousek od mého domu. Hned vedle domu je škola, na niž stříleli několikrát. Školu přímo nezasáhli, zato všechno okolo rozstříleli. Můj dům má poničenou střechu, vysklená okna… Měla jsem postel hned u okna, i kdybych přežila, byla bych celá pořezaná od skla.

Vzpomenete si po více než půl roce, jaké to bylo, když jste přijela do Prahy? Věděla jste, co musíte dělat? Kde jste sháněla informace?

Prvních pět týdnů jsem proležela v posteli s covidem, takže jsem všechno začala vyřizovat s velkým zpožděním. Musím opravdu poděkovat Čechům za pomoc. Hodně mi pomohli dobrovolníci na nádraží. Všechny uprchlíky nejvíc zajímá, kde sehnat práci a ubytování. Informací bylo málo, chyběl nějaký jednotný zdroj, bylo to takové roztříštěné. Také jsem měla problém dostat se na kurzy češtiny. V tomto mi hodně pomohla sociální pracovnice z organizace InBáze. Díky ní jsem se zorientovala v informacích, které jsem měla z různých skupin na sociálních sítích, a také jsem se konečně dostala na kurzy češtiny, jež mi poskytly nějakou základní sociokulturní orientaci. 

Říkáte, že všechny zajímá práce a ubytování. Jak jste tuhle otázku řešila vy? Jste vystudovaná právnička, posledních 15 let jste učila právo na vysoké škole. Jak rychle se vám podařilo sehnat práci?

V Česku se pro mě všechno změnilo od základu. Není vůbec snadné najít práci bez znalosti češtiny. Kurzy češtiny pro začátečníky vás dostatečně na práci nepřipraví. Nejdřív jsem hledala něco aspoň částečně v oboru – asistentka pedagoga nebo vychovatelka ve školce. Dokonce jsem si s jednou ruskojazyčnou školou dopisovala, ale i tam jsem narazila na to, že bez znalosti češtiny mám smůlu. Hlásila jsem se do květinářství a do kuchyně. Chvíli jsem také uklízela, říkala jsem si, že to mám jako bezplatný fitness. Už jsem nevěřila, že bez znalosti češtiny seženu něco jiného než práci v továrně 16 hodin denně. Nakonec jsem našla práci přes úřad práce. Sociální pracovnice z InBáze mě doslova musela přemluvit, abych se přihlásila, já jsem si totiž práci knihovnice představovala úplně jinak, a hlavně už jsem nevěřila, že by mě přijali. Nakonec jsem dva měsíce čekala, jestli tu práci v knihovně získám.

Co přesně vaše pozice koordinátorky pro Ukrajince obnáší?

Moje pozice je hodně o organizaci, komunikaci s jednotlivými pobočkami a různými subjekty, které pracují přímo s uprchlíky v Praze. Hlavním cílem mojí práce je najít cestu k ukrajinským uprchlíkům a představit jim služby tak, aby je začali využívat. Našim lidem nestačí říct, kde ty informace najdou, ale je potřeba přímo ukázat, jak to udělají. Nejsou zvyklí trávit v knihovně volný čas, nevnímají to jako místo, kde si mohou dát kávu, chvíli číst, nedej bože mluvit nahlas a hrát hry. Začala jsem pravidelně pořádat prohlídky pro ukrajinské děti a seniory v Ústřední knihovně. Dětí je potřeba se doptávat na jejich zájmy, zavést je třeba ke komiksům, ukázat, že si mohou vzít knížku, sednout si s ní klidně na zem nebo si zahrát různé hry. Skvělá hra jsou Krycí jména, která je nově také v česko-ukrajinské verzi a pomáhá tak rozšířit slovní zásobu. Když se s lidmi pracuje takto, mám vypozorováno, že se po konci prohlídky většinou chce někdo registrovat. Také je mým úkolem shánět ukrajinské dobrovolníky, kteří by chtěli pořádat akce pro děti. Já sama také pravidelně vedu workshop Motanka, který je určený pro starší děti a jejich rodiče, vyrábíme tam takovou uzlovanou panenku – Ljalku motanku, která představuje rodinný ochranný talisman. Máme docela velkou návštěvnost.

Cílíte program tedy hlavně na děti?

Ano, v létě jsem hodně pracovala s různými příměstskými tábory. Teď se zaměřuji na školky a školy, kam nastoupili ukrajinští žáci. Mohou se účastnit pravidelných aktivit, které knihovna pořádá na jednotlivých pobočkách, jsou to aktivity, jež probíhají v českém jazyce nebo dvojjazyčně. Cílem je, aby se tu potkávali Ukrajinci se zástupci majority. Od října jsme také spustili ve spolupráci s organizací Nová škola doučování dětí. Jednou týdně tak v knihovně působí i ukrajinský dobrovolník, který pomůže dětem se školou. Spolupracujeme také s ukrajinskými knihovnami. Momentálně se připravuje podpis Memoranda o spolupráci s Ukrajinskou státní knihovnou pro mládež, která zastřešuje všechny dětské knihovny na Ukrajině. Měli bychom od nich obdržet zásilku dětských knížek. V listopadu také plánujeme společný workshop, kde bychom sdíleli zkušenosti práce s dětmi. 

Jak se o aktivitách knihovny mohou Ukrajinci dozvědět a jaký je o ně zájem?

Informace o akcích, které by mohly Ukrajince zajímat, překládám do ukrajinštiny a posílám do různých skupin na sociálních sítích. Spolupracuji také hodně s online zpravodajským servisem Ukrajinka v Česku. Ten zveřejňuje informace, které tam pošlu, v podstatě okamžitě. Je to skvělý zdroj informací o spoustě věcí týkajících se života v Česku. Dále pravidelně navštěvuji ubytovací zařízení, kde jsou Ukrajinci hromadně ubytovaní. Potom také nosím letáky o našich akcích do škol. Hlavním účelem je přivést do knihovny děti. Setkávám se s tím, že na ubytovnách jsou lidé uzavření, nemají moc zájem někam chodit, jsou unavení. Rozhodně to neprospívá integraci. Nejhůře pokrytou skupinou jsou mladí lidé, kteří se nedostali na žádnou školu. Jim knihovna nemá co nabídnout a sami se nedokážou zorganizovat a trávit čas smysluplně. Další problém vidím u lidí, kteří jsou o něco starší než já. Ne všichni mají chytrý telefon, ne všichni tady jsou s dětmi nebo vnoučaty, a tudíž se jednoduše nedozví o akcích, které knihovna pořádá. 

Podpis memoranda o spolupráci s Ukrajinskou státní knihovnou pro mládež foto: Ljusja Žemberjova

 

Bydlíte stále u svých ukrajinských známých? 

Ne, u známých to bylo krátkodobé. Popravdě i když mám práci, nemohu si dovolit samostatné bydlení v Praze. Díky dobrovolníkům bydlím u české rodiny v Libčicích nad Vltavou a do Prahy dojíždím každý den vlakem. Tu nabídku jsem přijala s tím, že to bude jen dočasně. Nechci být nikomu na obtíž, dokonce jsem i zvažovala možnost jiného ubytování v Praze, ale kdybyste viděla výraz tváře mé české rodiny, když jsem jim to přišla říct, že se budu stěhovat. Říkali, že se mohu kdykoliv vrátit, že můj pokoj na mě vždycky bude čekat. A tak jsem se rozhodla zůstat u nich. Máme skvělé vztahy. Cesta vlakem trvá sedmadvacet minut a já se během toho učím česky. Ale často se jenom kochám pohledem na Vltavu. 

Jak vidíte svoji budoucnost v České republice? 

Vnímám to tak, že pokud se do konce roku nenaučím pořádně česky, nemám tady šanci. Dala jsem si takový vnitřní deadline. Moje práce je spojena s ukrajinskými uprchlíky, ale nevím, jak se bude situace vyvíjet, jestli mi prodlouží smlouvu. Pokud se nenaučím pořádně česky, nejspíš mi jinou pozici knihovna nenabídne a budu muset zvažovat návrat na Ukrajinu. Doma zůstali rodiče, je jim oběma 72 let, táta má Parkinsona, nechtěl odejít. Ani nemohl. Já bych pro ně byla jenom přítěž. Ti, kteří se vracejí na Ukrajinu, si ještě zcela neuvědomují, že už je tam nečeká stejný život jako předtím. Učitelé na Ukrajině teď sami nemají práci. Podle těch informací, které mám, mělo v Mykolajivu nastoupit do školy 48 000 studentů. Realita je ale taková, že se jich v Mykolajivu nachází 9000. Zbytek studuje distančně. Učitelé teď budou dostávat minimální plat. Je to těžké, ale já se držím, a to hlavně díky své práci, skvělým kolegům a své české rodině.

Rozhovor vznikl v rámci projektu hl. m. Prahy na podporu integrace cizinců Praha – metropole všech 2022, jenž spolufinancuje MV ČR.