Nejpodstatnější je pocit lidské důstojnosti

Zdroj: Bulletin Slovo II/2022 | Text: Margarita Troševa | Foto: soukromý archiv Medenčeviće

Hadis Medenčević do Prahy uprchl před válkou v Bosně před 30 lety. Vypráví barvitě, živě, promyšleně. Otázky jsou pro něj pouhou pobídkou, aby něco nevynechal. Poslouchejte se mnou.

Jsem z města Derventa v Bosně a Hercegovině. Když v dubnu 1992 vypukla válka, studoval jsem v Sarajevu. Po půlroce jsem se dostal do Chorvatska a pak jako zázrakem do Prahy. Znal jsem ji z dob bratrových studií, proto mi byla blízká.

S čím jste přijel?

Se dvěma košilemi, dvěma tričky, jednou bundou, jedním párem bot a prázdnými kapsami. Spadl jsem z válečné zóny do velkoměsta, kde jsem skoro nikoho neznal. První dny byly nesmírně těžké. Dříve jsem si v Praze mohl ledacos dovolit. Teď jsem seděl na Václaváku, za mnou byl reklamní panel „SOS Sarajevo – Sbírka pro Bosnu a uprchlíky“ a došlo mi, že jsem jedním z nich. Je to strašný zásah do duše. Občas to bylo drsnější než válka, třeba uvědomit si, že jsem pouhý válečný emigrant z úplně jiného světa. Pak jsem se dostal na školu, učil se jazyk, hledal práci. ČR nám umožnila studium zadarmo. Prodával jsem knihy, po nocích jsem šil batohy a přes den je prodával po buticích. Většinu krajanů lákala vidina výdělku, takový pud přežití… Já investoval do vzdělání a dal jsem se na inženýrskou a informatickou dráhu.

Byl jste tu hned doma?

My jižané jsme vázáni na půdu, domov a hroby předků. Vykořenění bylo těžké. Dlouho jsem cítil krizi identity a řešil, kde mám domov, kam si položím kabát nebo pověsím rodinnou fotku. Postupně mi došlo, že mít dvě vlasti je bohatství. Proč bych tedy nemohl patřit celému světu a celý svět by pak patřil mně? Ubi bene, ibi patria – domov je tam, kde vám je dobře.

Nechtěl jste se vrátit?

Zpočátku to bylo jednoznačné. Bosna byla ideálem, sluncem, které vychází z jihu, hřeje a čeká. Když jsem pak přistával v poválečném Sarajevu, bylo to strašné – z výšky vypadalo jako Hirošima. Všechno se tam změnilo a ideál se rozplynul jako pára nad hrncem. Nakonec žiju tady a často tam jezdím.

Jak jsme se k vám chovali?

Česko nás přijalo velice lidsky, byť jsme od státu nedostali třeba byt nebo podporu. Mohli jsme ale studovat a pak pracovat. ČR byla válkou na Balkáně zaskočena, neměla vypracovanou legislativu. Dostali jsme dočasné útočiště, což byla kategorie šitá horkou jehlou. Jako student jsem získal dlouhodobý pobyt, časem trvalý a poté i občanství. Jedním z mých traumat je čekání před cizineckou policií na Olšanské, minimálně jednou ročně. Jsem rád, že to moje děti nemusí zažít.

Nevraživost?

Nic, co by stálo za zmínku. Jsem teď nesmírně spokojený, jaké pochopení projevili Češi pro utrpení, kterým teď prochází ukrajinský národ. Vláda hraje velkou roli v tom, jaká bude společenská nálada, jestli se vzedme vlna solidarity, nebo bude nenávist. To, jak se Česká republika zachovala vůči běžencům ze Sýrie a Iráku, a dokonce vůči dětem, je skvrna na svědomí tohoto státu. Život kohokoliv je totiž univerzální hodnota a neměl by být předmětem politiky. Ani otázka víry a národnosti není tak důležitá, dokud se do toho nezaplete politika. Když se tu objevila antiislámská hysterie, bál jsme se jako muslim mluvit otevřeně a byl to nepříjemný pocit nesvobody.

Někdo řekl, že jste bývalý uprchlík…

Uprchlík je stav vědomí, ne kategorie. V okamžiku, kdy oběma nohama vstoupíte na půdu, kam vás uprchlický vítr zanesl, a rozhodnete se jít dál, už uprchlík nejste. Jste lidská bytost, která chce žít, něco vykonávat, tvořit. Má to emoční i praktickou rovinu. Pokud se míra uprchlictví měří tím, že v sobě vždycky ponesu svou vlast, tak budu věčný uprchlík. Ale jsou tři možnosti, jak si uspořádat život. První je ghettoizace – žít ve skupině krajanů, držet se svého jazyka, zvyků a kultury, ignorovat a odmítat okolní svět, mluvit o návratu, jakmile bude možný. Někdo tak prožije celý život. Druhou je asimilace. Člověk je natolik znechucený, že rezignuje na svůj původ a všechno, co se stalo, nechce s tím mít nic společného, maximálně splyne s novou společností a snaží se zapomenout. Znám pár lidí, kteří mluví jen česky, nikdy se už do Bosny nepodívali a straní se naší komunity. Jako třetí je tu střední cesta – integrace, kterou šla většina válečných uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Spojuje to, co zdejší společnost umožňuje a má, se vším zdravým, kvalitním a unikátním, co nám dává náš původ.

V čem se vaše situace lišila od nynějších běženců?

Ukrajinští uprchlíci a my, to je nebe a dudy. Dnes je tu vládní program, systém – evakuace, transport, registrace, státní pomoc, legalizace pobytu, pojištění, školy, výuka jazyka. Několik mých kamarádů sem tenkrát přišlo s dětmi. Pro mě bylo neuvěřitelné a až šokující, jak je školy i tenkrát okamžitě přijaly. Děti se naštěstí přizpůsobí daleko rychleji než my… Dnes jsou z uprchlických prťolat herci, vědci, inženýři, podnikatelé, vrcholoví sportovci, reprezentanti ČR, lidé mimořádně úspěšní, kvalitní a užiteční pro zdejší společnost.

Co vám tehdy pomohlo nejvíc?

Pomáhali jednotlivci. Obecněji však byl nejpodstatnější pocit lidské důstojnosti. Uprchlíci potřebují pocit lidské hodnoty – že nejsou ubožáci nebo ztracené existence. Nedávno žili důstojným životem a najednou jsou odkázáni na pomoc cizích lidí. Daleko víc, než ztráta věcí je bolí situace, ve které se nacházejí. V Praze jsem se fakt cítil lidsky dobře, i proto jsem neodešel dál na Západ. S uprchlickými zážitky jsem se ale vyrovnával velmi dlouho. Nevyprávěl jsem o nich, nechtěl jsem zatěžovat své děti. Promluvil jsem o nich až v knize Krev, med a chmel, kterou jsem nedávno vydal.